Když papež dostal pár facek a v Paříži se tomu smáli. Středověká realita

Roku 1294 zvolili kardinálové papežem katalánského šlechtice, který se ujal funkce pod jménem Bonifác VIII. Římský stolec se nacházel na vrcholu moci, ale zároveň se potácel v hluboké krizi. To není protimluv. Pokud máte titul „služebník služebníků božích“, potom logicky ohromná moc přímo odporuje vašemu poslání. Přesně to se papežství v dané době dělo. Papežové vedli samostatnou politiku, diktovali králům, pohrávali si s císaři a snažili se reformovat nejen církevní záležitosti.

Ale už se pomalu začínaly ozývat hlasy (které budou sílit následujících 200 let, než vyústí v náboženskou reformaci), že takhle to možná Ježíš nemyslel, když svatého Petra nazýval skálou, na kterou postaví církev. Že církev by se měla hlavně starat o duše věřících a o Boha a o víru a o moc a bohatství až na druhém místě, pokud vůbec. Ale ukočírovat rozběhlý stroj šlo jen stěží. Na začátku roku 1294 tedy kardinálové zkusili něco nového. Do úřadu zvolili skutečně hluboce věřícího a mravně dokonalého muže, který vstoupil do dějin jako Celestýn V. Jako první nosil bílé roucho a ve funkci vydržel sotva rok. Přičemž celý rok hledal způsoby, jak se z toho zmijího doupěte vyvléknout, protože abdikace papeže byla něčím nevídaným. Když ho ctižádostivý katalánský šlechtic k odstoupení doslovně vyzval, Celestýn se toho nápadu chytil a s radostí složil úřad.

Bonifác byl geniální, byl skvělý právník a silná osobnost. Ale byl taky nekompromisní, nesnášenlivý a neomylně přesvědčený o naprosté papežské svrchovanosti. A tuto svou myšlenku hodlal prosadit proti vůli světských králů. Podle Bonifáce neměl žádný král nebo císař co mluvit do církevních záležitostí ve své zemi. Zacházel ale ještě dál, vymínil si právo schvalovat římského císaře zvoleného kurfiřty (voliteli) a takto prohlásil volbu Albrechta Habsburského za neplatnou. Čímž vnesl zmatek do už tak chaotické říšské politiky. Jeho zájmy se zkřížily i se zájmy českých Přemyslovců.

Když totiž český král Václav II. po dlouhých měsících vyjednávání (a uplácení pověstným českým stříbrem) docílil zvolení svého syna Václava (III.) uherským králem, papež prohlásil volbu za neplatnou a snažil se vnutit Uhrám Karla z Anjou. Zkrátka míchal se, kam mohl, ale v politické situaci na začátku 14. století neměl nikdo sílu se papežské moci rostoucí po staletí vzepřít. Až na jednoho krále, Filipa IV. Sličného z rodu francouzských Kapetovců.

Největší král středověku, by asi odpověděli Francouzi. Monstrum na trůně, by možná oponovali Angličané. Filip IV. Sličný byl rozhodně schopný politik, který dostal Francii na vrchol moci. A byl dostatečně bezskrupulózní, aby z toho vytřískal, co se dalo.

Filipova expanze na (dnes francouzské) břehy ovládané Angličany zasela semínko stoleté války, která vypukne krátce po jeho smrti. Ovládl Flandry, ekonomicky významnou oblast pro Angličany a později i pro Francouze, vedl sebevědomou politiku na Blízkém východě a to všechno stálo tolik, že Francie málem zbankrotovala. Také tady měl vynalézavý panovník řešení. Na jeho území totiž fungoval řád templářských rytířů, kteří vedli peněžní ústavy, a právě u nich se francouzská koruna zadlužila nejvíc. Filip nařkl templáře ze sodomie, černé magie a kacířství a v inscenovaném procesu nechal jejich vedení upálit. Dluhy se smázly, majetek koruna zkonfiskovala a templáři přestali existovat.

To bylo ale až po vyvrcholení našeho příběhu. Teď už ale víte, s kým měl Bonifác tu čest.

Papežovi se růst francouzské moci pranic nelíbil, a když se Bonifácovi něco nelíbilo, chtěl s tím něco udělat. Schylovalo se k válce mezi Anglií a Francií a náměstek Kristův chtěl hrát roli mírotvůrce. Filip s ním ale odmítal jednat a dál si dělal, co chtěl. Mnohem víc ale stárnoucímu Katalánci na papežském stolci zvedlo tlak jedno z Filipových řešení šílené ekonomické situace Francie. Středověcí vládci se od těch moderních zase tolik neliší. Všichni se řídí stejnou logikou: když vedu moc nákladnou politiku, nemusím šetřit, stačí zvednout daně.

A tak také Filip zvedl daně, a ne ledajaké, přinutil k platbě vysokých daní francouzské duchovenstvo. To nemohl Bonifác jen tak přejít, a tak vydal papežskou bulu, která pod hrozbou exkomunikace (vyloučení z církve) nařizovala panovníkovi požádat papeže o svolení, pokud chce vybírat daně od duchovních osob. Filip zareagoval chytře, zakázal vývoz zbraní, kovů a koní z Francie. Papež zrovna chystal válku v Itálii proti konkurenčnímu římskému rodu. Zákaz vývozu kovů znamenal, že se z Francie do Říma nedostaly už žádné daně. Bonifác tedy polevil, hrozbu exkomunikace zrušil a ještě jako úlitbu svatořečil Filipova předka Ludvíka IX. Ale to bylo jen ticho před bouří.

Všichni v Evropě věděli, že takto to nemůže skončit. Papežovi se nelíbilo, že francouzský král tak otevřeně vede na Římu naprosto nezávislou politiku, nikdy si neříká o svolení a ještě zadržuje finance, které Bonifác nutně potřeboval. Filipovi zase nebylo po chuti, že se mu do politiky v jeho zemi vůbec někdo míchá a že vůbec nějaké finance by měl do Říma odvádět.

Začal si Bonifác, který si prostřednictvím svého legáta (vyslance) stěžoval, že mu Filip dluží peníze. Filip měl tou dobou papežské politiky tak akorát dost a legáta uvěznil. Bonifác povolal Filipa před papežský soud. Když se Filip nedostavil, Bonifác ho zamýšlel sesadit z trůnu. Filip svolal právníky ze Sorbonny, kteří v obsáhlém vyjádření vyvrátili jakékoliv nároky papeže na zásahy do světské moci ve Francii.

Nezapomeňme, že neuběhlo ani sto let od posledního mocenského sporu mezi římským císařem (světským panovníkem) a papežem. Tehdy z boje vyšel vítězně papež, jeho sebevědomí tak nebylo neoprávněné a pobavené úsměvy jeho prohlášení rozhodně nevyvolávala.

Proti exkomunikovanému panovníkovi mohl kdokoliv povstat z řad vlastní šlechty nebo na něj zaútočit sousední panovník pod záminkou hájení papežských zájmů. Filipova pozice byla dost pevná na to, aby se obávat nemusel, ale slabší panovník by byl v nebezpečí. Vždyť jen situace ve zmíněných Uhrách po papežském zásahu postupně dopadla v neprospěch Přemyslovců. Filip si tedy rozhodně nemohl dovolit zůstat v klatbě napořád. Ale měl Sorbonnu, měl schopné právníky a na jejich mínění dala celá Evropa.

Filip IV. Sličný ale vždy bojoval na více frontách. Zároveň s touto právnickou válkou vedl ještě jednu mnohem krvavější válku, a to ve Flandrách. Právě tady mu zrovna flanderské stavy podporované Angličany zasadily drtivou porážku. Bonifác tohoto mocenského oslabení využil a s podporou svých právníků vydal bulu, v níž složitě, ale přesvědčivě vysvětloval, že papež má svrchovanou moc nad všemi světskými panovníky.

Jeho slavná bula Unam Sanctam pravila, že každá lidská bytost musí být v zájmu spasení své duše podřízena papeži. Papež drží v ruce meč moci světské i církevní a ten meč moci světské panovníkům pouze propůjčuje, aby vládli dle jeho vůle, a může ho kdykoliv odebrat. A mimo jiné duchovní v žádné zemi nepodléhají světským zákonům. Bula vyvolala skandál.

Právníci diskutovali, veřejné mínění se dělilo na legisty (Filipovy příznivce) a papalisty (papežovy příznivce), Filip s Bonifácem si vyměňovali dopisy plné osobních invektiv. Filip se odhodlal k bezprecedentnímu kroku, vyzval ke svolání veřejného koncilu, na kterém by byl Bonifác jako škůdce všeho křesťanstva sesazen.

Než se koncil mohl sejít, sepsal Bonifác svou bulu, ve které vyhlásil nad francouzským panovníkem klatbu a prohlásil ho sesazeným. To už se ale blížilo dnešní datum – 7. září roku 1303.

Anagni je malé městečko ve střední Itálii, Bonifác zde měl své venkovské sídlo. Zde spokojeně odpočíval po dobře vykonané práci a těšil se, až jeho nová bula vejde v platnost. To bude Filip koukat!

Jenže Filip nelenil a poslal do Anagni francouzské vojsko. Jeho muži pod vedením Filipova kancléře, bezskrupulózního Viléma Nogareta, Anagni oblehli a papeže zajali. Bonifácovi pravděpodobně dlouho hlava nebrala, co se děje. Něco takového si v jeho očích nikdo k papeži nemohl dovolit. Nogaret si to ale dovolil, a co víc, udělil Bonifácovi několik výchovných facek. Poté ho držel několik dní v kobce bez jídla a vody, než muselo vojsko odtáhnout ze strachu před hněvem místních obyvatel.

Bonifác VIII. se z Nogaretova útoku nikdy nevzpamatoval. Psychicky zlomený, fyzicky ztýraný starý muž zemřel o necelý měsíc později v Římě. Historici se shodují, že Francouzi ho ani neotrávili ani smrtelně nezranili. Nicméně Bonifác celý svůj život věřil v naprostou neomylnost a nadřazenost papeže jako zástupce Krista na zemi. Jestliže anděl nesestoupil, aby ruku udělující políček zastavil, pak tato víra byla mylná.

Filip IV. si po Bonifácově smrti pohlídal, aby se mu už nikdo nikdy nemíchal do církevní i zahraniční politiky. Po zlomeném Katalánci chvíli vládl nevýrazný Benedikt XI., až se na papežský stolec dostal Gaskoněc Klement V., který po dohodě s Filipem přesídlil z Říma do Avignonu, aby odsud vykonával takovou politiku, jakou bude určovat francouzský král.

To už je ale příběh na jiný článek.