Článek
Jdu s majitelem kempu do kiosku získat drahocenné poslední pivo před zavíračkou.
Z karavanů kolem slyším samou ruštinu.
„Máte tady hodně Rusů,“ vyslovuji polo-otázku.
„Ale to jsou to Němci,“ mávne pan majitel rukou.
„Němci?“ divím se.
„Jo, jsou z Kazachstánu. Německy nemluví,“ vysvětluje.
Najednou kolem letí míč. Sotva se mu vyhnu.
„Verzeihung,“ křičí chlapeček, který běží pro míč.
„Jenom děti mluví německy, ty už zase umí blbě rusky,“ doplňuje majitel.
Takže i v kempu Vranov u Stříbra na vodní nádrži Hracholusky může člověk potkat historii. Dějiny jsou všude.
Kdo jsou tito Němci mluvící rusky pocházející z Kazachstánu?
Povolžští Němci přicházejí do Ruska
Roku 1762 pozvala ruská carevna Kateřina II. osadníky z celé Evropy, aby se zabydleli na ruském území. Německo je v této době rozdělené, o společném státě ani nesní, jednotlivými německy mluvícími státy zmítají náboženské spory. Kateřina zaručila přistěhovalcům mimo jiné náboženské svobody a osvobodila je od vojenské služby. Na její volání přišlo nejvíce dobrodruhů z Německa. Ti se usadili povětšinou kolem řeky Volhy na jihu evropského Ruska. Největší město v této oblasti se jmenuje Saratov.
Povolžští Němci pod sovětskou nadvládou
Roku 1924 vznikla tzv. Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která byla součástí sovětského svazu. Místním úředním jazykem byla němčina, ačkoliv se ruština velmi prosazovala. To platilo za Leninovy vlády. Po nástupu J. V. Stalina se většina národnostních menšin v SSSR ocitla v podezření z rozvracení státu.
Na povolžské Němce dopadla Stalinova kosa po napadení SSSR Německem roku 1941. Část jich byla prohlášena za kolaboranty a přemístěna do pracovních táborů, kde v nelidských podmínkách třetina zahynula. Někteří určitě německou agresi vítali a obvinění byla oprávněná. Všichni určitě ne. Zbytek, asi 400 tisíc lidí bylo přesídleno za Ural převážně do Kazachstánu.
Jak to bylo s Povolžskými Němci dál?
V 70. letech se snažila místní německy mluvící menšina získat autonomii, ale toto hnutí bylo Moskvou potlačeno. Roku 1991 jim bylo umožněno vrátit se do své domoviny v Povolží. Většina z nich ale využila nabídku Helmutha Kohla na odjez do Německa. Právo na návrat platilo pro všechny obyvatele cizích zemí, kteří prokázali německý původ. Ti získali německé občanství a stali se plnoprávnými občany Německa.
První generace přistěhovalců se německy plynně nenaučila. Jejich děti už ano. Ty navštěvovaly německé školy. Jak ale ukazují události současných let, ne všichni se zcela ztotožnili s německou identitou.
„V Rusku nás měli za Němce, v Německu za Rusy,“ to je běžná výpověď těchto lidí.
Doporučuji k dalšímu čtení článek Němci, kteří svou ruskou identitu objevili až, když měli možnost radikalizace.
Další zdroje:
Helmut Müller , Hanna Vollrath , Karl Friedrich Krieger, Dějiny Německa, NLN 1995.
