Paní, dejte si toho psa na vodítko, prosím. A proč? Ať si to pejsci vyřídí

Úvodem článku podotýkám, že mám psa a nejsem svatá. Nejednou jsem se dostala do situace, že jsem šla parkem se psem na volno, ohlédla jsem se a už otravoval lidi a jiné psy. V takové situaci se omluvím a vezmu si psa na vodítko. A z vodítka pouštím jen tam, kde vím, že lidi nepotkám, a v situaci, kdy vím, že mě poslechne. Protože to dá rozum.

Města, lesy i parky jsou ale plné majitelů, kteří prostě nechápou. Mají asi pocit, že pejsek na vodíku trpí, často si ho ani neberou. Rozeberu tedy teď všechny důvody, proč by pes měl být na veřejném místě na vodítku.

Jsou místa, kde je volné pobíhání psů povoleno. Každý, kdo do takového prostoru vstupuje, s tím počítá. Nebudu do takového prostoru vstupovat s problémovým psem ani s úplně malými dětmi. Nebudu tam chodit, pokud se sama bojím psů. Na jiných veřejných místech je ale volné pobíhání psů zakázáno a často nás na to upozorňují i piktogramy. Jen pro úplnost, zákaz volného pobíhání neznamená povinnost psa uvázat na vodítko. Psovod má mít psa v bezprostřední blízkosti, plně pod kontrolou a zaručit, že nebude obtěžovat jiné lidi.

Máte-li tedy stoprocentně vycvičeného psa, který se drží v blízkosti vaší osoby, čuchá si v trávě kolem vás a na první oslovení poslušně sedne k vaší noze, vodítko mít nemusíte. Ale kdo takového pejska máme a kdo na každé procházce dáváme tak bedlivý pozor, abychom ho včas odvolali, že?

Ať máte sebekrásnějšího psa, najdou se takoví, kteří vaše nadšení nesdílí. A není jejich problém, že vy to vidíte jinak. Nikdo nemá povinnost nechat se očuchávat, obskakovat nebo olizovat od vašeho psa. Jsou lidé, kteří se psů bojí nebo z nich mají jen zdravý respekt, a opět, není jejich problém, že vy jejich strachu nerozumíte. Jsou lidé alergičtí na psí srst a také jsou v parku staří lidé, které volně pobíhající velký pes může porazit nebo je stresovat, protože jeden pád znamená cestu do nemocnice.

Jsou tam děti, které se přirozeně psů obávají, a když na ně váš dobrosrdečný hromotluk naběhne, strachu ze psů se budou složitě zbavovat. Jsou tam děti, které naopak respekt ze psů nemají a vrhnou se na toho vašeho, který se může bránit. A to nemluvím o takovém detailu, že své děti má rodič učit hladit pejska jen se svolením majitele. Co dělat, když majitel je v nedohlednu a cizí pes se na ně s láskou vrhá? Prostě ostatní lidé mají právo nechtít vašeho psa ve své blízkosti. Vy máte naopak povinnost zajistit, aby toto jejich právo bylo respektováno.

Nemám agresivního psa. Ale když si čuchá v trávě, a nejednou se k ní přiřítí přátelský retrívr, který je o mnoho větší než ona, začne jí očuchávat zadek, tak se lekne. Zavrčí, varovně se ožene. Nejednou takový přátelský retrívr (asi přátelský, ale špatně socializovaný) gesto nepochopil a zaútočil. A co teprve, pokud mám problémového psa. Všichni psi se nerodí socializovaní a přátelští a pohodoví. Mnozí psi mají špatné zkušenosti, jsou nervózní a bázliví. Reagují agresí. Zodpovědný majitel s takovým psem pracuje. Ale těžko se bázlivý pejsek zbavuje strachu jiných psů, když je na vodítku a cizí pes k němu běží a čuchá k němu.

Upřímně, můj pes má přece taky právo nechtít se s vaším psem kamarádit. Setkávám se s názorem, že oni si to ti psi vyřídí, jsou to přeci psi. Ale bohužel to tak není. Jeden je větší, druhý menší. Jeden je dobře socializovaný, zná všechna psí gesta a umí komunikovat. Druhý je asociál, který nic nechápe, protože páníčci zanedbali socializaci nebo na ní teprve pracují. Jeden je na vodítku, druhý na volno, což je samo o sobě problém. Jednoho trápí artróza a bolí ho rameno, druhý je mladík plný elánu. Jeden si chce hrát tím, že se okusuje a naznačuje hru, jiný chce běhat a hru toho prvního považuje za agresi.

A vůbec, my taky nechodíme po parku a nezačneme se jen tak bez pozdravu objímat a poplácávat. Psí mysl není (ostatně ani ta naše) připravena na takovou koncentraci cizích psů, se kterými se naši psi v běžném parku setkávají. Stejně jako my se někdy chtějí ignorovat a míjet, nechtějí se s každým hned dát do řeči. A já jako majitel mám povinnost toto zařídit.

Poslední důvod je ten, že volným pobíháním psa si umenšujete vlastní autoritu, ale především vystavujete riziku ostatní majitele. Ti psi si to totiž nemají vyřídit spolu sami. Vůdcem smečky je majitel, páníček nebo panička. Já nechci, aby se můj pes pral, nechci, aby reagoval agresí, a proto mu nedovoluji, aby si to s tím druhým „vyřídil“. Můj pes ví, že nechci, aby se pral. Proto se prát nebude, ale jen tehdy, když já mu zajistím bezpečí. Když já zajistím, že ho nikdo nebude obtěžovat, pokud ho zrovna něco bolí a nechce si hrát. Že já ho ochráním, když ten druhý je mnohonásobně větší kolos, nebo na něj dokonce útočí. A mně se nechce mezi ty psy strkat ruce, když se začnou prát. Když se ke mně řítí cizí pes, nevím, co se stane, vy to také nevíte, ale mnoha majitelům je to jaksi jedno.

Nakonec uveďme, že celý tento článek by nebyl potřeba, kdyby se lidé řídili dvěma zásadami, které dnešní městská společnost trochu postrádá: ohledem na druhé a pozorností. Ať už za volantem, nebo na přechodu pro chodce, na kole, na segwayi, s vodítkem, nebo bez vodítka v ruce. Jdeme městem, a nekoukáme napravo nalevo, jsme jinde, myslíme si na své. Nechceme nikomu ublížit, ale zase jsme líní o lidech, které míjíme, přemýšlet. Jistě, v moderním městě je toho tolik, na co musíme myslet, tolik lidí, které denně potkáme a na které máme brát ohled, trocha apatie a ignorance je jen přirozená.

Tím spíš je lepší vzít si psa v parku na vodítko a ušetřit všem kolem starosti. Míst, kde se může proběhnout, je všude dost, jen nesmíme být líní ta místa najít a psa tam vzít. Věnovat mu ten čas někde v přírodě, než abychom ho nechali pobíhat po parku. Ale otázka času věnovanému psovi, kterého jsme si už pořídili, to je zase na úplně jiný článek.

K pražské vyhlášce

Rudolf Desenský, Jak poznat psí duši, XYZ, 2016.

Stephanie Lang von Laugen, Vím, co mi chceš říct, Esence, 2017.

Jakub Slavík: Psi na volno

Kateřina Vyletelová: Přivolání a hry na procházku

František Šusta: Pohodová procházka