Před volbami si má člověk dávat pozor, co píše. I o dějinách.

Zuří předvolební boj, a člověk aby si dával pozor, co píše. Vážně.

Ale zcela upřímně říkám, že mé příspěvky jsou apolitické. Jasně, určitě se do nich promítá můj politický, náboženský, společenský názor. To, že mám děti, že jsem žena, že mám psa a že mám ráda víno a popcorn. Všechno to tam někde je. Kdo tvrdí opak, je ignorant, ne vědec ani spisovatel.

Ale co řeknu zcela upřímně, svými příspěvky se nesnažím prosazovat žádný politický názor.

Ačkoliv se toho najde málo, v čem bych zrovna Josefovi dala za pravdu, tak toto je přesně to, co píšu.

Revoluce, obležení, válka, mor… nic není jen pár písmen. Stejně jako 10 tisíc mrtvých není prázdné číslo. Tímto heslem se, zcela upřímně, řídím i v životě, deset zraněných po automobilové nehodě není málo. Je to deset rodin, kterým se možná převrátil život na ruby, čekají je týdny rehabilitací, operací, možná doživotní invalidita. Když si to člověk představí, ona ani taková zlomená ruka není málo, když máte děti a živíte se rukama. Prostě za vším hledat toho člověka. A v té historii bez výhrad.

Protože jen taková historie mi dává smysl. Taková historie odpovídá na otázky dneška bez ohledu na to, jaký politický názor je právě v kurzu. Víte, často slýchám, že je potřeba učit historii, aby se neopakovala nebo aby se z ní lidé poučili. Autoři těch výroků ovšem často míní něco jako: podívejte se, co udělali komunisti a nacisti. Nevolte lidi, kteří slibují ráj na zemi, to už tu bylo. Ale já nemyslím na politiku.

Vidím to spíš ve společenských problémech, které řešíme:

Jistě, zjednodušuji, hodně zjednodušuji. Taky mi to mnozí historici a recenzenti (hlavně u mé nové anglické knihy) vyčítají. Píšu totiž pro lidi a chci, aby dočetli až do konce a aby hlavní myšlenka nezapadla. Přemíra vysvětlování a odboček by tomu zabránila. A ano, prodávám duši ďáblu (tedy potřebám trhu a poptávce platících čtenářů). Nikdy sice nezveřejním něco, co není pravda, ale pokud se pravda dá napsat jako bizarní a skandální nadpis, tím lépe pro rozpočet naší rodiny.

Problém ale je, že mnozí čtenáři, častěji ještě komentující na sociálních sítích, kteří články ani nečtou, v tom tu politiku hledají. Sice mi často dost nadávají, někdy si i najdou můj e-mail a pošlou mi to přímo do schránky, abych jejich perlu nepřehlédla.

Tak v mém článku o malé době ledové, kterým jsem nechtěla říct nic jiného, než že… inu, byla malá doba ledová a bylo to fakt ledové peklo, se našly oba tábory. A ano, zase ta moje červená nit, uvědomme si, že mít co jíst je výsada, kterou náš mozek pořád tak bere, a proto nemůžeme zhubnout.

A malá doba ledová byla klimatická změna, že je ten termín zprofanovaný do té míry, že vlastně nikdo ani neví, co to je, není moje chyba.

Dostala jsem nářez, že propaguju klimatickou změnu a že to je zase další „blábol, který nás má přesvědčit, že máme jít volit zelený magory“ (přímá citace). Ale na druhou stranu si pod článkem notovali příslušníci druhého názorového spektra, že to je přece důkaz, jak se klima měnilo vždy. Já ale v článku netvrdila ani jedno, ani druhé, naopak jsem vyjádřila pokorný názor, že klimatickým změnám tak úplně stále nerozumíme, a pak psala o tom, čemu rozumím: k čemu vede hlad, jak se kravičky otrávily plesnivým chlebem a podobně.

Článek o Krymu měl jasně vyjádřit můj názor, že argumentovat historií je nesmysl, ať stojíte na čí chcete straně. Protože Krym by podle tohoto příkladu mohl patřit kdekomu, ale nejspíš asi Řekům nebo Tatarům či přímo Mongolům… nu, schytala jsem to hodně. Od příznivců Ukrajiny i Ruska, častovali mě i dost nevybíravými pojmy.

Teď jsem zase byla čerstvě obviněna, že svými články propaguji pacifismus a asi kopu za odpůrce zbrojení, kteří chtějí vystupovat z NATO. Tak tady asi pro jistotu půjdu s kůží na trh a ne, fakt za ně nekopu ani omylem. Jenže problém je v tom, že když do detailu a emotivně popíšete, jaká je válka svinstvo, tak to k pacifismu vede.

Protože nikdo normální, pokud to skutečné utrpení pochopí, nemůže válku považovat za morálně ospravedlnitelnou. Jako každá správná americká miss bych si taky přála světový mír, kdo by nechtěl. Ale to přece neznamená, že propaguji odzbrojení armády a podkuřování agresorovi. Neznamená to vůbec nic než to, že válka byla, je a bude svinstvo.

A že když se učíme o roce 1945, měli bychom být vděční těm, kteří i bez elektřiny v rozbombardovaných městech začali budovat novou Evropu. Že bychom neměli být útlocitní rodiče a uvědomovat si, co děti, které se normálně rodily i za válek, přežijí a zvládnou. Že bychom si měli vážit míru a hlavně všech výdobytků, jaké přináší: supermarket plný jídla, elektřinu pohánějící internet a čistou vodu v kohoutku.

Protože tyhle věci nám nemusí sebrat jen válka, jsou i přírodní katastrofy, sociální nepokoje, blackouty (au, použila jsem před volbami kontroverzní slovo, ale někdy to nejde jinak). A když pochopíme, jak se cítila německá rodina v Drážďanech v květnu 1945, možná víc oceníme, jak se cítí rodina, když opadne velká voda. Dějepisář má totiž příležitost oživovat v myslích dětí to, k čemu jiný předmět nedostává prostor. Novinové titulky a strohé komentáře televizních hlasatelů. Dát jim tvář, jméno, emoce.

Protože když pochopíme lidi, kteří v roce 1945 po veškerém tom utrpení věřili komunistům (a ano, byla to většina národa), přestaneme se nad ně povyšovat. Pochopíme lidi, kteří v šíleném strachu z neúrody lynčovali každého, kdo se zdál jiný, od židů po kočky. Neznamená to omlouvat, souhlasit ani odpouštět. Pochopit a mluvit spolu. Oni totiž i ti voliči stran, se kterými nesouhlasíme, se často bojí a řeší existenční problémy, kterým třeba já ze slonovinové věže pražského blahobytu ve zděděném bytě nemůžu rozumět.

Jejda, takže jsem skončila politickým komentářem, ale už mám po třech letech v onlinu trochu odolnější kůži, tak mi to za to stojí. Jestli moje články totiž mají mít nějaký politický přesah, tak to je právě tento, mluvme spolu.

Často se mluví o rozpolcené společnosti, o polarizaci a vyhraněných názorech. Podle mě právě pochopení toho, že na druhé straně jsou taky lidi a že když přijde neštěstí, trpíme všichni stejně, je nejcennější.

Jak zpíval Sting v době úzkosti z atomové války:

Kromě osobní draze nabyté zkušenosti doporučím knihy, které jdou právě po té červené lince.

Pokud máte zájem o doporučení více podobných knih, hoďte komentář na Substacku nebo mi napište na kontakt uvedený v profilu.

(A ne, tím, že doporučuji Snyderovy skvělé historické práce, se nijak nehlásím k jeho leckdy až militantním politickým názorům, Krvavé země jsou prostě skvělá práce.)

A kdo mě ještě nesledujete, jděte na odkaz v profilu, můžete se přihlásit k odběru newsletteru, objevit mé knihy a další skvělé věci.