Hlavní obsah
Psychologie

Proč nás tak baví sbírat houby? Protože dopamin

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Vygenerování AI, nástroj Fotor AI

Přemýšleli jste někdy o tom, proč všechny tak baví sbírat houby. Často i ty, kdo houby nejedí? K odpovědi musíte znát neurologii, působení hormonů a taky trochu lidskou duši.

Článek

Houby teď rostou jako šílené. A Češi milují jejich sbírání. Ale přemýšleli jste proč?

Jak je možné, že vám soused občas přinese plný koš se slovy: „Uvařte si to, u nás to nikdo nejí.“

Pojďme si proces sbírání hub zanalyzovat z pohledu lidské psychologie a neurologie. Ono totiž občas nezaškodí zamyslet se nad těmi nejbanálnějšími a nejběžnějšími činnostmi. O nich totiž život je.

Najdi si svůj hříbeček

Jdete lesem, v jedné ruce koš, očima skenujete jehličím pokrytou zem. Spatříte houbu, tep vám lehce stoupne a pak vás zavalí vlna frustrace, když si uvědomíte, že to je jenom list. Ale tady pod tím smrkem, to není list. Je to hřib. Dřepnete k němu, položíte košík a vytáhnete nožík k očištění hříbku. Zatímco ho vytahujete z hlíny, už se pomalu rozhlížíte po okolí. Kde je jeden, bude jich víc. Vaše oko spočine na dalším krásném hříbku. Seberete ho, skočíte pro třetí, a než se stihnete zamyslet, pronásledujete houbovou stopu hlouběji do lesa. Nacházíte další a máte pocit, jako když vyhrajete jackpot. Tady jich je! Měli byste se vrátit, rodinka je někde daleko, mají psa a vy máte u sebe vodítko. Nemáte s sebou mobil. Budou vás hledat, ale vy sledujete houbovou stopu a házíte další a další hříbek do košíku. Nemůžete přestat…

Foto: Анна Якуббец, CC BY 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by/3.0>, via Wikimedia Commons

Hřiby v košíku

Co se děje ve vaší hlavě při sběru hub, kapitola 1.: Dopamin

Nu dobrá, trochu jsme si sběr hub zdramatizovali, ale pro naše účely to bylo potřeba.

Když najdeme houbu, do mozku se nám vyplaví dopamin, hormon uspokojení, štěstí. Ten, který dává mozku najevo, že se mu něco strašně podařilo. Ten návykový dopamin, o kterém se dnes tolik mluví v souvislosti se sociálními sítěmi a který způsobuje závislost na hazardu. Ale dopamin není nic zlého. Riziko přichází, když je ho moc a když k jeho vyplavení nemusíme vynaložit dostatečnou námahu. Sběr hub proto nebude návykový, kdyby nálezu nepředcházelo hledání, uspokojení bychom necítili. A tak to má s dopaminem být. Když najdeme hříbek, chceme najít další, ale na rozdíl od nekonečného feedu jednou hříbky dojdou. A navíc sběr hub léčí duši.

Co se děje v hlavě při sběru hub, kapitola 2.: Pauza pro mozek

Každá aktivita podobná sběru hub, ať už jde o venčení psa, nebo rybaření, s sebou přináší dnes tolik vzácné nicnedělání. Procházení se v lese, v tom léčivém, tichém a klidném lese, má léčivou moc pro naše stresem ztrápené hlavy samo o sobě. Ale kdo se donutí k samotné procházce? Když jdeme na houby, máme účel, jdeme do lesa něco vykonat. Na to si třeba i v dnešní době zaměření na výkon najdeme čas. U sbírání hub ale nejde jen o to, že jsme v lese. Jsme tam sami a to je také vzácné. Houby nesbíráme ve dvojici, každý si musí jít svou cestou, i když jdeme s rodinou. Jsme všichni v lese, máme společný úkol, ale každý se na něj soustředí sám. Třeba pro děti je to velmi cenná zkušenost.

Navíc při hledání hub mozek skutečně vypínáme, protože se soustředíme. Naše oči skenují zem, smysly se soustředí, mozek má volno, může bloumat, může přemýšlet, nebo naopak nemusí přemýšlet. Zatímco na běžné procházce nás smysly často vjemy zahlcují, soustředění na hledání hub stimulaci minimalizuje. Mozek může opravdu nerušeně udělat inventuru a připravit se na další činnost.

Co se děje v hlavě při sběru hub, kapitola 3.: Potřebujeme rituály

Většina lidí, kteří dnes chodí na houby, tak činí, protože je to naučili rodiče nebo prarodiče. V lesním tichu jsme s nimi, vracíme se do dětství, vzpomínáme. Předáváme tuto tradiční aktivitu dětem. Nejčastěji chodíme na houby třeba při dovolené na chatě, u prarodičů nebo na chatě po prarodičích. V lese se spojujeme s předky, vzýváme nostalgii a je nám dobře. Celá aktivita je navíc prodchnuta tradičními nástroji, které si často předáváme z generace na generaci. Kdo z nás chodí na houby s moderním silikonovým košíkem, který může složit do kabelky? Rozhodně by to bylo praktičtější. Ale nejnadšenější houbaři nosí starý proutěný košík a švýcarský nůž, který dostali k patnáctým narozeninám.

A pak ten samotný proces. Nález houby je rituál sám o sobě. Odložím košík, otevřu nožík, podřepnu, opatrně vytahuji houbu, skenuji okolí pro další nálezy, čistím houbu. Doma si rozložím noviny a houby očistím, pěkně postaru, neexistuje způsob, jak si to zjednodušit, a ani bychom to nechtěli.

Můžeme se ironicky pousmát nad tím patosem, který lze spatřit v naprosto přízemních činnostech. Nebo se nad nimi můžeme zamyslet a o to víc si jich vážit. Protože právě takové činnosti odhalují, jak náš mozek funguje.

Zdroje:

David Kundtz, The Art of Stopping: How to Be Still When You Have to Keep Going, Conari Pr, 2021.

Anna Lembke, Dopamine Nation: Finding Balance in the Age of Indulgence, Dutton Books, 2001.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz