Psi, krysy a mrtví sousedé: když město hladoví

Od starověku do 21. století. Ve válce se často „obléhají“ města. Co v praxi takové obležení znamená pro ty uvnitř? A jak moc se to za tisíce let změnilo?

Obležení. Stav, ve kterém se tiše drolí jídlo, pravidla i víra, že zítra bude líp. A v tomhle se válka nezměnila za tisíce let ani o kousek. Je jedno, jestli čtete o Slovanech obléhajících Konstantinopol v sedmém století, nebo o blokádě Stalingradu. Všude to nakonec skončí stejně. Hrozně.

O „obléhání“ mluvíme suše, jako by šlo o režim ve strategické hře. V učebnicích to zní nevinně: obléhání, pád obrany, příměří. V realitě to zní jinak: ticho, zima a hlad – a dny, které se vlečou tak pomalu, až začnete počítat nikoli hodiny, ale poslední krajíce.

Když si představíte Jeruzalém roku 70, nepřemýšlejte o dobývacích věžích a katapultech. Myslete na město, kde se společnost začala rozpadat dřív než hradby. Leningrad přežil 872 dní s minimálními příděly; obyvatelé Stalingradu se brodili zimou a sutinami měsíce; Sarajevo, moderní evropské město s výtahem a televizí, žilo bez vody a elektřiny skoro čtyři roky. Na mapě je to pár šipek a kružnic. V životě lidí je to věčnost.

Nejdřív zmizí jídlo. Pak naděje. A nakonec společenská pravidla, na která jsme tak pyšní. Která nás dělají lidmi. Lidi se pomalu přestanou chovat jako lidé a nakonec se jim nebudou ani podobat.

Město se odpojí od zdrojů – voda neteče, světlo nesvítí, zásobování zkolabuje. Protože tak to útočník chce. Při obléhání jako jindy ve válce hraje psychologie obrovský efekt.

Většina z nás neumí zabít slepici, natož vlastního psa. V obleženém městě se to nakonec děje běžně.

Historické zápisy to často zachycují stroze. Deníky a svědectví mluví jasněji: seškrábat tapety ze zdí a hodit je do hrnce. Vyvaříte z nich trochu škrobu, sacharidy, které udrží vaše děti při smyslech o pár dní déle.

Mizí kachny v parcích. Na dvorcích se objevují kotle a v nich sousedův pes. Pak i ten váš. V Leningradu vyšetřovali stovky případů kanibalismu – kolik jich nikdy nikdo nezapsal? Ve Stalingradu se střílelo za krádež jídla. A starověký historik Josephus popsal příběh ženy, která v Jeruzalémě v šílenství hladu zabila a snědla své dítě. To není legenda, to je hranice, kde se civilizace tříští o zoufalství.

„Dvě stě dní“ nebo „čtyři roky“ jsou na papíře jen čísla. V životě lidí to jsou nekonečné fronty na vodu, rozteklé svíčky, chlad v kostech, pečlivě hlídané drobky v kapse. Je to také nová matematika vztahů: komu zavoláte, když víte, že není co nabídnout? Koho požádáte o pomoc, když víte, že sám nemá dost? Společenské smlouvy sesychají na minimum: rodina, pár sousedů, někdy jen vy sami.

A tohle se nemění napříč stoletími. V Sarajevu se lidé učili přebíhat přes ulice podle „mapy odstřelovačů“ a pít vodu z kaluží. V Leningradu se psalo do deníků o tom, kdy je ještě „morálně přípustné“ vzít jídlo umírajícímu. Ve Stalingradu se z lepidla stával polotovar na polévku.

Žijeme si dnes v míru a mír přináší pohodlní: voda z kohoutku, jídlo nakoupené přes aplikaci, elektřina „někde ze zásuvky“. O to křehčí jsme, když tyhle tři věci zmizí. Nejde jen o komfort. Jde o naši představu o sobě. Věříme, že jsme civilizovaní „už navždy“. Jenže civilizace není záruka, je to dohoda – a v obleženém městě se dohody rozpouštějí jako sníh na slunci.

„Mně by se to nestalo,“ šeptáme si. „Já bych psa nesnědl.“

Ale historie je v tomhle spravedlivá: neptá se, kolik máte followerů, ale kolik máte kalorických zásob. Ono vůbec člověk v dějinách většinou řešil, že nemá co jíst. Něco, na co bychom pamatovali, když dnes řešíme epidemii obezity a nechápeme, proč nám nejde zhubnout.

Vyprávějme dětem, jaké utrpení se skrývá za učebnicovými pojmy. Dějiny jsou plné válek a v těch do pléna házíme pojmy jako: invaze, zákopová válka, obléhání, pád města, bombardování. Už se nám tam ztrácí děs obyvatel, když slyší dunění kopyt nájezdníků. Zápach linoucí se z bot, které se v zákopech měsíce brodí po kolena bahnem, a vaše vlastní nohy se rozkládají za živa. Pach moči, kterou někdo v krytu neudržel, jakmile se zase rozezněla siréna. Ani hlad, zima a syrový instinkt, který nám velí v obleženém městě přežít za každou cenu.

Nevyprávíme to žákům, abychom je děsili. Ale aby rozuměli. Aby v právě probíhajících válkách neviděli titulky v televizi a strohé komentáře hlasatelů.

Válka se totiž v ničem podstatném nezměnila. Pořád jde o jídlo, vodu, světlo a hlavně o život.

Zdroje:

A kdo mě ještě nesledujete, jděte na odkaz v profilu, můžete se přihlásit k odběru newsletteru, objevit mé knihy a další skvělé věci.