Článek
Prostituce jako „top secret“ realita a syfilis
Přestože byla prostituce oficiálně zakazována a pronásledována, tvořila nedílnou součást života větších měst. Prostituce existovala v různých formách – od pouličních prostitutek, které nabízely své služby za drobné mince, až po luxusní kurtizány, které měly blízko k aristokracii a literárním kruhům.
Jenže 16. století byla doba nástupu „francouzské nemoci“, masivně se šířil syfilis. Nejvíce jím trpěli vojáci, pro ně představoval syfilis něco jako nemoc z povolání. Většina vysoce sexuálně aktivních šlechticů v 17. století trpěla syfilidou a můžeme to doložit nejen písemnými prameny, ale také studiem kosterních pozůstatků. V kostech odhalí antropologové nejen stopy po prodělání choroby, ale především po její léčbě.
Syfilis se léčil mimo jiné rtutí. Rtuť se pila nebo vtírala do vředů. Jelikož rtuť je vysoce toxická a v těle se kumuluje, pacientům více ubližovala, než pomáhala. Ale opticky to vypadalo, že léčba pomáhá, protože syfilis se projevuje ve fázích. Když skončí jedna fáze, pacient je považován za zdravého.
Tento medicínský přístup ovšem sabotoval pokusy o zdravotní regulaci nevěstinců. Nevěstky sice v některých městech musely podstupovat lékařské vyšetření, ale jakmile vředy zmizely a dívky nevykazovaly žádné viditelné symptomy, mohly se ke svému řemeslu vrátit a stejně jako jejich zákazníci nemoc šířit dál.
Čeští kavalíři a jejich překvapení na cestách a sexuální polohy podle církevního učení
Součástí vzdělávání urozeného mladíka české renesance byly tzv. kavalírské cesty. Katolíci jezdili objevovat krásy Itálie a Francie, protestanté se zase jeli vzdělávat do Saska nebo Braniborska na věhlasné univerzity. Na těchto cestách objevovali mladíci přivyklí provinční a prudérní Praze zcela jiný svět. Zatímco šlechtičny v Praze se projevovaly až na výjimky jako ctnostné a úzkoprsé matróny, zde potkávali urozené i neurozené dámy, které působily jako milenky svých patronů zcela otevřeně. Pokud to českým mladíkům jejich skromné rozpočty umožnily, mohli se také seznámit s profesionálními kurtizánami.
Kurtizány nebyly obyčejné prostitutky, musely kromě sexuálních služeb zvládat také inteligentní konverzaci o politice, vědě i kultuře. Pokud se pohybovaly v církevních kruzích, kde byla poptávka po jejich službách největší, musely zvládat diskutovat také o teologii a dogmatu. Hlavně v době náboženských bojů, kdy otázky teologické pronikaly i do hovorů běžných lidí, nemohly kurtizány zůstat pozadu.
Čeští mladíci, kteří na kavalírské cesty vyráželi jako velmi mladí a nezkušení, protože kavalírské cesty tvořily jakýsi přechodový rituál tehdejší společnosti, zažívali naprostý šok. Nejkrásnější a nejvěhlasnější kurtizány si samozřejmě naši mladíci nemohli dovolit, ale v bohatých italských městech také běžné prostitutky dodržovaly jiný standard než ve střední Evropě.
Pražské prostitutky například velmi úzkostlivě ctily církevní nařízení o povolených polohách. Církev totiž povolovala pouze klasického misionáře, tedy muž nahoře a žena dole. Určitě se našly výjimky, ale pražské nevěstky dodržování tohoto nařízení považovaly za součást své profesní cti a chtít po nich něco jiného byla urážka. Pokud by to vyšlo najevo, majitel nevěstince mohl mít dokonce problémy.
V benátských nebo pařížských nevěstincích měly ale pracovnice mnohem širší rozhled a za patřičnou útratu (jistě byly i dražší než nevěstky v Praze) dokázaly mladým kavalírům poskytnout mnohem víc rozkoše. Nutno říct, že na kavalírské cestě bylo také riziko nákazy syfilidou podstatně vyšší.
Když se pak mladí kavalíři vraceli do Čech, čekalo je rozčarování. Ovšem vzhledem k tomu, co víme o české renesanci a o manželském životě v Čechách 16. a 17. století, rozčarování nebylo zřejmě tak velké, aby s prudérním českým prostředím něco dělali.
Požadavky na slušnou manželku zůstávaly stejné: tichá, pobožná a pokorná, sexuální povinnosti plnící svědomitě a bez emocionálních výkyvů.
A ač do dějin vstoupily dámy, které tyto stojaté vody rozvířily; jako třeba Marie Manrique de Lara y Mendozza mladší, která spojila politiku s postelí tak zdatně, že i její jezuitští zpovědníci museli zatleskat, většina českých dam zůstala i s příchodem renesance stejná.
Přestože o tomto tématu historici zdaleka nevědí všechno, zdá se, že i kultura českých nevěstinců se navzdory kavalírským zkušenostem neměnila, protože od roku 1618 už měli v Praze zase jednou všichni jiné problémy.
Zdroje:
Josef Janáček, Ženy české renesance, Československý spisovatel, 1976.
Marie Šedivá Koldinská, Každodennost renesančního aristokrata, Paseka, 2001.
