Článek
Zažili jste někdy stockholmský syndrom?
Možná se vám tato myšlenka zdá přitažená za vlasy, ale náznaky tohoto „syndromu“ můžeme zažít i v běžném životě. Já jsem něco vzdáleně podobného pocítila při pobytu v nemocnici. Poprvé po velmi traumatizujícím a těžkém porodu zakončeném císařským řezem. Podruhé, když jsme byli se synem hospitalizováni, protože nemohl dýchat. V obou případech se jednalo o velmi stresovou a emocionálně náročnou situaci, jejíž řešení vůbec nebylo v mých rukách. Zdravotní sestry nás rozhodně netýraly, ale přesto se v jejich přístupu našlo leccos, co by se dalo zlepšit.
Má přirozená reakce v dané chvíli byla ale přejít do módu „ochotné a pokorné spolupráce“, a pokud jsem z něj měla vystoupit (například když jsem trvala na tom, aby synovi vyndaly zanícenou kanylu, i když se sestrám nechtělo), bojovala jsem právě proti tomuto podvědomému tlaku na podřízení se cizím pokynům.
Když nás pak propustili domů, měla jsem slzy v očích, ale nikoliv štěstím. Dodnes si pamatuji, že se mi po sestřičkách, se kterými jsem ovšem strávila pouhé tři dny a které se v jejich průběhu rychle střídaly, stýskalo. Nedokázala jsem své pocity pochopit, dokud jsem si nepřečetla o nejnovějších intepretacích stockholmského syndromu.
Stockholm, 1973
Stockholmský syndrom je termín, který vznikl po incidentu v roce 1973 ve Švédsku. Během čtyř dní drželi dva ozbrojení lupiči rukojmí v bankovním trezoru ve Stockholmu. Po skončení udivily svět výroky jedné z rukojmích, která bránila své věznitele. Dokonce je navštívila ve vězení a odmítla svědčit proti nim u soudu. Tento paradoxní jev vedl k označení jejich chování jako „stockholmský syndrom“.
Rané interpretace
Psychologové, a především novináři tehdy přišli s teoriemi, že oběti mohly vyvinout emocionální vazby na své trýznitele v důsledku intenzivního stresu. Teorii rozvířili novináři, ale první, kdo ji vyslovil, byl policejní psycholog, který byl přímo u incidentu v bance.
Spekulovalo se, že tento jev je patologickou reakcí na extrémní situaci, kdy oběti přenášejí sympatie od zachránců k agresorům. Jednou z častých interpretací byla myšlenka, že jde o formu kognitivní disonance – oběti se snaží zmírnit svůj strach tím, že hledají lidské vlastnosti u svých trýznitelů.
Novináři často zdůrazňovali emocionální prvky příběhů a zobrazovali oběti jako zmatené, nebo dokonce psychicky narušené. Vyslovovaly se i myšlenky o naivních dívkách, které se zamilují do svých únosců. V této podobě se pojem „stockholmský syndrom“ dál šířil a dostával širší interpretace.
Další interpretace
Postupem času začali odborníci zkoumat stockholmský syndrom z různých úhlů. Navrhli, že tento fenomén není omezen pouze na situace s rukojmími. Podobné vzorce chování se mohou objevovat v toxických vztazích, při domácím násilí nebo v sektách. Vědci se začali zaměřovat na mocenské nerovnováhy a emoční manipulaci jako klíčové faktory.
Moderní pohled
Dnes psychologové považují tzv. stockholmský syndrom spíše za přirozený obranný mechanismus než za patologii. Když je člověk zcela vydán na milost a nemilost někomu jinému, jeho mozek podvědomě vyhodnotí, že nejlepší šancí na přežití je maximální spolupráce.
Tato biologická reakce, která pomáhá zmírnit napětí a snižuje riziko eskalace násilí, je hluboce zakořeněná v naší evoluční historii. Mozek oběti se zaměřuje na hledání možných momentů propojení s agresorem, což může zahrnovat rozpoznání jeho lidských vlastností, nebo dokonce vytváření falešného pocitu bezpečí.
Tento pohled může vysvětlit chování mnoha obětí nejen při trestných činech, ale také v různých situacích, kde je ohroženo život nebo zdraví. Když je stres a pocit ohrožení tak velký, že mozek spustí tyto biologické mechanismy, oběť musí tyto reakce překonat, pokud chce aktivně usilovat o své osvobození nebo protestovat.
Tak co myslíte? Je stockholmský syndrom to, co jste si pod ním představovali? A pořád si myslíte, že ho rozhodně nikdy nemůžete v běžném životě zažít?
