Není turek jako Turek. Když Osmani děsili Evropu a rukovalo se na Turka

Od 15. století Evropu strašil démon z východu. Turecké nebezpečí pronikalo do všech společenských debat na středověkých pitkách i později v novověkých městských salonech. Luxusní zboží sice šlechta od nepřátel na východě kupovala, kulturní obohacení ale neprobíhalo. Turek byl „nevěřící“, démon, Boží trest. Když propukla náboženská reformace, obě strany, protestanti i katolíci, považovali Osmanskou invazi za Boží trest – trest za zkaženost či kacířství té druhé strany. Nutno říct, že muslimští Turci se na obyvatele na západ od jejich rychle se pohybujících hranic nedívali o nic příznivěji.

Začalo to v Malé Asii. V místě, kde se po 7. století potkávala Byzantská říše se svými novými sousedy: umajjovským a abbásovským chalífátem, později Seldžuckou říší. Zde se Byzantinci střetávali s velmi dynamicky se šířícími příznivci proroka Mohameda. Tady se rozhodovalo o všem – o víře, o politice i o budoucnosti kontinentu.
Turci do hry vstoupili roku 1071. Kmen Seldžuků, kočovníků, nájezdníků, prostě neusedlých obyvatel, obsadil vnitrozemí poloostrova a zřídili zde sultanát.

Tento moment měl zásadní vliv na evropské dějiny. Právě Seldžukové totiž rozrušili křehkou rovnováhu na Blízkém východě, což vyústilo ve snahy osvobodit Jeruzalém z rukou „nevěřících“. Toto období vstoupilo do dějin jako Křížové výpravy, které ve svém konečném důsledku oslabily vliv Byzance v oblasti. Nepřímo tak Evropané napomohli mocenskému vzestupu Osmanských Turků.

Na mocenskou šachovnici totiž vstoupili na konci 13. století Osmané.

Z původně drobného knížectví v severozápadní Anatolii se kolem roku 1299 zrodila říše. V jejím čele stál Osman I., který dal svému rodu i jméno – Osmani. Jeho nástupci se s vervou pustili do expanze.
Postupovali rychle. Jejich válečné mašinérii neodolala ani Byzantská říše, ani asijské státy, ani východní Evropa.

Roku 1352 se Osmané poprvé zachytili na evropské půdě, když obsadili pevnost Cimpe, a o dva roky později získali i strategicky důležitou Gallipoli. Byl to moment, který rozhodl o osudu Balkánu.
Z Gallipole se stala brána, jíž začal proudit nekonečný proud vojáků, koní a nových osadníků z Asie. Mnozí upozorňovali, že Turci se nezastaví a že jsou pro Evropu hrozbou. Dokonce byli i tací odvážlivci, kteří navrhovali spojit křesťanské síly a Turky zatlačit zpět. Ale v druhé polovině 14. století svírala Evropu morová epidemie, politicky se země rozdělily na příznivce Anglie či Francie ve stoleté válce, vzdorocísař střídal vzdoropapeže a na začátku 15. století mělo křesťanstvo dokonce 3 hlavy. O spojování nemohla být ani řeč.

A vůbec, kdo říkal, že Turci přijdou k nám? Proč to vůbec říká? Co tím sleduje?

Evropa stála tváří v tvář podobnému dilematu několikrát a momenty, kde se dokázala spojit proti společnému nepříteli, se počítají na prstech jedné ruky. Možná jich pár přidáme, ale ve 14. století bylo brzo. Ještě se Evropané báli málo.

Na Balkáně se tehdy rozkládala mozaika států – Byzanc, Srbsko, Bulharsko, každý se svými ambicemi a spory. A právě tyto rozpory Osmanům nahrály. Zatímco byzantští císaři a bulharští carové se hádali o černomořské přístavy, Turci postupovali dál.

Sultán Murad I. (1359–1389) změnil charakter války. Z dřívějších kořistnických nájezdů udělal systematické dobývání a osidlování. Navíc se v dobytých místech nechoval vůbec zle. Osmani se řídili velmi přísnou vojenskou morálkou, která třeba zakazovala plenění, pokud se město samo vzdalo v určité lhůtě (nebo naopak přikazovala přesný počet dnů plenění v opačném případě).

Křesťané sice museli platit speciální daň, ale nebyli nijak perzekuováni a mohli to klidně dotáhnout až do tureckých služeb. Na šachovnici vzájemně se utlačujících států leckdo zatoužil po mocném spojenci a to Turkům hrálo do karet.
Roku 1361 dobyl Murad I. Adrianopol (Edirne) a přenesl tam svou rezidenci – poprvé sídlil sultán na evropské půdě. Byzantská říše už byla v posledním tažení. Platila Turkům tribut, dodávala vojáky a císaře Osmané museli schvalovat. Tak se sice postupně zmenšovalo její území, ale Byzanc žila. Zbytek Evropy se hroutil.

Bitva na Kosově poli (1389) se pak stala symbolem srbské státnosti (ona to totiž taky nebyla jediná „zlomová“ bitva na stejném místě). Padl zde sultán Murad I., padl i srbský kníže Lazar a na trůn nastoupil jeho syn Bájezíd I., zvaný Hrom.

Osmané postupovali dál a první, komu se podařilo přesvědčit Evropany, aby se spojili, byl císař.

Zikmund Lucemburský se pokusil zorganizovat křížovou výpravu. Chtěl se zapsat do dějin, sjednotit východní a západní křesťanstvo, ale to nejdřív musel to východní osvobodit. Bitva u Nikopole (1396) byla katastrofa a ostuda. Zikmund sám jako uherský král znal Turky, věděl, že se nejedná o nějaké barbary s kopím, ale o organizované a silné nepřátele. Zbytek výkvětu rytířstva v jeho vojsku si to ale nemyslel, rytíři byli špatně organizovaní a podle toho to dopadlo. Legenda říká, že Zikmund prchal s ostudou zpět na západ v převlečení.

Sice tedy bylo už pozdě, ale roku 1396 si Evropa uvědomila, že má problém a že „turecká otázka“ by se měla řešit. K tomu aby se od řešení Evropa pohnula k činům, ale musela schytat ještě víc ran.

Roku 1453 Turci dobyli Konstantinopol a přejmenovali ji na Istanbul. Tím se zhroutila Byzantská říše a Evropa ztratila poslední štít na východě. Pro Evropu to byl naprostý šok. Byzanc byla posledním čistě antickým městem, dědička Římské říše, pojmenovaná po prvním křesťanském císaři. A teď nad ní zavládl půlměsíc. Zatímco křesťanská Evropa smutnila, Mehmed II. si nechal říkat Dobyvatel – a právem. Protože Turci se nehodlali zastavit.

Turci vedli Expanzi dvěma směry. Po souši útočili na zbytky Balkánu a později na uherské hranice, kde neustále vyčerpávali uherské krále. Po moři útočili ve Středozemním moři, zabírali ostrovy a kazili obchod. Rok 1526 je v českých učebnicích zapsán jako bitva u Moháče, moment, kdy padl poslední Jagellonec a nastoupili Habsburkové. Ale Moháč byl mnohem víc. Spolu s mladým Ludvíkem zahynul výkvět evropského rytířstva. Byla to právě ta chvíle, kdy se Evropa s požehnáním papeže v zoufalé situaci spojila. Jen aby zjistila, že to nestačilo.

Uherské království se po bitvě u Moháče rozpadlo. Střední část zabrali Osmané přímo, Habsburkům, kteří usedli na uherský trůn, zůstala jen severní a západní část a východní Sedmihradsko se stalo osmanským vazalem. Od té chvíle byl „Turek“ doslova za humny. A zůstal tam dalších 200 let.
Ne nadarmo se v českých zemích říkalo, že „Turci jsou na Dunaji“.
Od této chvíle se válčilo neustále. Evropa měla klid, když Osmany zaměstnával někdo na východě, třeba Peršané. Nebo když se v Istanbulu bojovalo o trůn. Jinak byla ale Evropa pod neustálým náporem a úspěch byl, pokud se podařilo vyjednat nějaké příznivější podmínky příměří. „Jít na Turka“ se stalo běžným výrazem pro vojenskou službu. Uherští magnáti věděli, jakou mají pro Evropu cenu, a to se odráželo v jejich neustálých povstáních, která si Habsburkové nemohli dovolit trestat tak přísně jako třeba ta česká. Ve Středozemním moři si nejprve Benátčané vytvořili skvělé obchodní vazby a italské přístavy dovážely od Turků luxusní zboží (o to cennější, protože od „nepřítele“), ale nakonec se i zde Evropa spojila.

Na rozdíl od pozemních bitev, z bitvy u Lepanta vyšlo křesťanstvo vítězně a Středozemí mělo klid. O to horší zpráva to byla pro Habsburky, protože teď Turci dusili jen je, a jejich političtí konkurenti neměli sebemenší chuť jim z té šlamastyky pomáhat.

Osmanská vojska stála dvakrát před Vídní. Poprvé roku 1529, pod velením samotného Sulejmana I. Nádherného. Vídeň se držela, počasí nepřálo, a tak se Osmané stáhli.
Ale strach zůstal. A z propagandy se stal nástroj – Evropa si potřebovala ujasnit, kdo je „my“ a kdo „oni“.

Druhé obléhání Vídně v roce 1683 bylo už posledním velkým osmanským pokusem dobýt střední Evropu. Vedené velkovezírem Karou Mustafou, skončilo katastrofou – křesťanská koalice v čele s Janem III. Sobieským rozdrtila Turky v bitvě na Kahlenbergu. Není bez zajímavosti, že hrdinnou obranu Vídně vedl rodilý Čech – Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Právem na něj byli jeho krajané hrdi, jelikož právě tento moment, kdy se Turci u Vídně obrátili zpět, byl počátkem konce děsivé expanze.

Za vlády Sulejmana I. Nádherného (1520–1566) dosáhla říše svého vrcholu. Byl to muž, který stavěl mešity, psal básně, a přitom dokázal zorganizovat armádu, která mohla ohrozit půl světa. Ale po něm přišla únava. Říše se začala zadýchávat. Habsburkové i Rusové sílili, technologie se měnila a staré způsoby válčení už nestačily.

Po Velké turecké válce (1683–1699) a Karlovickém míru ztrácí Osmané většinu Uher. Turek už není hrozbou. Je spíš vzpomínkou, exotickou postavou z písní a kronik a strašidlem ve vyprávění babiček našich předků.

„Turek“ přežil v našem jazyce i představách. Z postrachu Evropy se stal folklórní figurou.
V českých kronikách zůstala jeho stopa: „Turci táhli, pálili, brali.“
Když si dnes dáváme tureckou kávu, málokdo si uvědomí, že pití kávy se do Evropy rozšířilo právě díky Osmanům.

A kdo by neznal Švejkovu píseň z dob, kdy už Habsburkové šířili svůj vliv opačným směrem a spolu s Rusy zahájili takovou malou rekonquistu Balkánu.

Po první světové válce už bylo dávno po všem. V roce 1922 byl zrušen sultanát, o rok později vznikla Turecká republika pod vedením Mustafy Kemala Atatürka. Už před válkou se ale o Turecké říši mluvilo jako o „nemocném muži na Bosporu“. Vliv Turecka upadal, velmoci si bezostyšně rozebíraly jeho území a Osmané se stali zcela závislí na císařském Německu, jehož vojenští experti měli zreorganizovat armádu. Když pak byly v první světové válce centrální mocnosti poraženy, Turecko bylo potrestáno spolu s nimi. Mírová smlouva ze Sevres podepsaná roku 1920 byla natolik drsná, že ji Turecko odmítlo přijmout. Redukovala území Turecka na Istanbul a okolí Marmarského moře a přidávala velmi tvrdé diplomatické podmínky. Smlouva skončila tam, kde ostatní smlouvy Versaillského systému, v propadlišti dějin. Nicméně k bývalé slávě se Turecká republika do konce 20. století nevrátila.
Z impéria, které kdysi děsilo celý kontinent, se stala moderní republika složitě hledající své místo mezi Východem a Západem.

Ale rčení „jde na Turka“ přežilo. Také proto, že ho tak pěkně říkal Rudolf Hrušínský v roli Švejka.

HITZEL, Frédéric. Osmanská říše: 15.–18. století. Překlad Margarita Štěpánková Troševa, Petr Štěpánek. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

PALMER, Alan Warwick. Úpadek a pád Osmanské říše. Překlad Olga Kovářová, Martin Kovář. Praha: Panevropa, 1996.

KALISTA, Zdeněk. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. Garamond, 2009.