Článek
V dnešních hollywoodských filmech o gladiátorech rudne písek lidskou krví a hlavy lítají jak v Mortal Kombatu. Pomalý záběr na zpocené svaly, vztyčené palce a rozhodující úder meče. Diváci v aréně řvou, jde přece o život. Jenže když zemřel vycvičený gladiátor, jeho majitel přišel o investici v ceně vily na Capri.
A do takového podnikání by nikdo nešel. Podnikatelé byli vždy stejní, chtěli vydělat. Proto gladiátoři bojovali jinak. Zranění se nedobíjeli, muž proti muži bojoval sice nesmlouvavě, ale hlavní bylo porazit, ne zmrzačit nebo zabít. Především ale bojovali se zvířaty. Nejen s těmi dravými, předváděli v aréně lov žiraf, slonů, bojovali holýma rukama s pštrosem a bojovali se smečkou lvů. Písek v aréně častěji zrudnul zvířecí krví, a čím exotičtější zvířata to byla, tím zábavnější podívaná.
Gladiátor byl především investice
Většina gladiátorů nebyla lovná zvěř. Byli to otroci, ale otrok jakéhokoliv druhu byl investice. Antická společnost měla jiný přístup k otroctví než třeba americká v 19. století. Otroci často patřili do rodiny, mohli dosáhnout propuštění a začlenit se do společnosti. Gladiátoři, pokud byli šikovní, se neměli vůbec špatně. Rozhodně nebylo cílem majitele gladiátorské školy takovými otroky plýtvat.
Jejich trénink trval roky, dostávali kvalitní výživu, ubytování, zbroj, a dokonce lékařskou péči. Vlastnil je buď stát, nebo častěji soukromý investor (lanista), který očekával návratnost: slávu, příjem ze sázek a hlavně opakované účasti ve hrách.
Dobrý gladiátor byl jako sportovec pod kontraktem. Publikum ho znalo jménem. Měl styl, techniku, někdy i fanouškovskou základnu. Zkušení borci se dožívali i deseti zápasů a legendy ještě víc. Zabít gladiátora v aréně bylo jako rozbít vytuněnou formuli po prvním kole.
Mnoho z nich se dožilo důchodu a propuštění. Ať dál jako otroci, nebo svobodní byli se svými zkušenostmi pro svého pána nepostradatelní jako trenéři. Propuštění jako odměna za léta služby byl způsob, jak se pánové otrokům odvděčovali, nezřídka ve své závěti.
Ani ti méně šikovní neumírali v aréně tak často, jak americké filmy naznačují. Historici odhadují, že průměrná úmrtnost v zápasech se pohybovala kolem 10–20 %. V porovnání s filmovou představou „každý druhý umře“ je to celkem rozdíl.
Římané chtěli vidět pot, krev a napětí, ale ne nutně smrt. Gladiátoři měli své fanoušky a ti je nechtěli ztratit kvůli jedné slabé chvilce. Příště je chtěli vidět vyhrávat.
Některé zápasy byly dokonce inscenované. Měly scénář, nacvičené chvaty, předem daný výsledek. Taková antická verze wrestlingu. Pro diváky to byla show, pro pořadatele kalkulovaný program, pro majitele příjem bez rizika.
Kdo opravdu umíral? Exotická zvířata. Hromady zvířat
Venationes = tzv. zvířecí lovy, byly oblíbenou součástí her. A tady se umíralo hromadně. Lvi, tygři, leopardi, nosorožci, krokodýli, pštrosi, medvědi, dokonce i žirafy a hroši. Tato zvířata Římané znali, i když tygři byli vzácnější. Dováželi se sem jen proto, aby byli naoko „uloveni“, zabiti v aréně nebo aby se s nimi mohli gladiátoři utkat.
Ale takový souboj nebyl férový. Gladiátor měl vyšší cenu než exotické zvíře, takže se nesázelo na výsledek souboje, ale třeba na jeho délku.
Lidé chtěli krev, tak se zvířata navzájem trhala, rvala nebo proti nim nastupovali trénovaní bojovníci – bestiarii. Někdy i samotní gladiátoři. Během her za císaře Traiana v roce 107 n. l. bylo během 123 dnů zabito přes 11 000 zvířat.
Takovou podívanou by dnešní divák nesnesl. Toto dilema řešili především tvůrci největšího gladiátorského spektáklu od Ridleyho Scotta. Věděli, jak to v aréně bylo, měli spoustu historických poradců (většina z nich se z různých důvodů pod film odmítla podepsat), ale věděli, že divák 21. století je ke zvířecímu utrpení příliš citlivý. V průběhu filmu zemře jen několik zvířat, a i ta běžný divák opláče. Lidé se masakrovat můžou, na to jsme z filmů zvyklí, zvířata musí přežít i mimozemskou invazi, to je nepsané pravidlo scénáristů dnešního Hollywoodu.
Ostatně gladiátorské hry podle reality by dnes nikoho nebavily
Zdobená helma pro gladiátory
Většina gladiátorských zápasů byla dlouhá, technická a bez komentáře či hudebního doprovodu. Nebyly slow motion záběry, adrenalinové střihy ani dramatická muzika. Jen pot, kroužení, taktika a úder, který tehdejší publikum ocenilo, my nikoliv.
Nebyl to tak úplně ventil sociální nespokojenosti nebo ukojení touhy po krvi, ale spíš sportovní podívaná ve společnosti, pro kterou boj byl tím nejuznávanějším sportem. Ve společnosti, která žila válkou.
Tak musíme gladiátorské hry chápat jako sport. A gladiátoři byli profesionální sportovci, na jejichž tréninku a výživě se podílela řada dalších profesionálů. Podívejme se, jakou tržní cenu mají dnešní vrcholoví fotbalisté, takové „zboží“ by nikdo nenechal rozsekat pro pobavení davu.
Protože v tom se společnost ani o chlup nezměnila. Kdo podniká, chce vydělat. A tomu přizpůsobí všechno, včetně živočišného druhu, který nechá rozsekat v aréně.
Zdroje:
Andrea Giardina, Římský člověk a jeho svět, Vyšehrad 2014.
Milena Bártlová, Pop history, NLN 2003.
