Článek
Jak se vyrábí sníh, když nesněží?
Sněhová děla vám nevytvoří sníh v parném létě.
Musí být zima, nejlépe teploty kolem nuly, a hodně záleží i na vlhkosti vzduchu. Čím sušší vzduch, tím vyšší teploty ještě výrobu sněhu dovolí. Naopak při vysoké vlhkosti se teploty musejí držet pod bodem mrazu, jinak sníh nevyrobíte. Proto lyžařská střediska každou sezónu netrpělivě čekají na první pořádné mrazy, aby mohla začít chrlit bílé zlato na svahy.
A i když se může zdát, že sněhová děla jsou vynálezem moderní doby, jejich historie sahá dál, než byste možná čekali.
Od filmových triků po revoluci na sjezdovkách
První pokusy o vytvoření umělého sněhu proběhly v roce 1934 v Hollywoodu. Studio Warner Bros. potřebovalo pro svůj film věrohodnou sněhovou bouři, a tak vzali led, nastrouhali ho a pomocí větráků simulovali sněžení. Výsledek byl vizuálně zajímavý, ale na lyžování to samozřejmě nestačilo.
Ve 40. letech objevili kanadští vědci pod vedením Dr. Raye Ringera, že když rozprašují vodu v blízkosti leteckých motorů, vznikají částice podobné sněhu. Nebyl to sice plánovaný objev, ale přinesl první zásadní posun ve výrobě umělého sněhu.
Opravdová revoluce ale přišla až v roce 1950, kdy trojice Američanů – Art Hunt, Dave Richey a Wayne Pierce – vynalezla první sněhové dělo. Prvním lyžařským střediskem, které na tuto technologii vsadilo, bylo Grossinger’s Catskill Resort v New Yorku v roce 1952.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. V roce 1958 si Alden Hanson nechal patentovat sněžné dělo s ventilátorem, které bylo tišší a efektivnější. V následujících desetiletích se technologie postupně zdokonalovala.
Zasněžovací technologie se od té doby hodně posunula
Kdy se umělý sníh dostal na slavné svahy?
Závodní lyžování si na umělý sníh chvíli počkalo. První velkou akcí, kde se bez něj neobešli, byly zimní olympijské hry v Lake Placid v roce 1980. Do té doby museli organizátoři velkých lyžařských událostí spoléhat na rozmary počasí, historie zimních olympiád je plná zrušených či přeložených závodů. Také dnes se zimní sporty rozmarům počasí neubrání zcela, ale pro nedostatek sněhu se závody už neruší zdaleka tak často. Dnes zasahují spíš bouřky, vítr, nebo naopak příliš bohatá sněhová nadílka v noci před závodem.
Do roku 1980 ovšem nedostatek sněhu pořádání velkých sportovních akcí pořádně komplikoval. Před olympiádou v Lake Placid se proto pořadatelé rozhodli investovat do zasněžovacího systému za 5 milionů dolarů. Museli se sice popasovat s odporem ekologických organizací, které se na novinku dívaly podezřívavě (na tom se mnoho nezměnilo), ale nakonec v roce 1979 novinku prosadili a začali umělý sníh vyrábět v lyžařském středisku Whiteface.
To se ukázalo jako správné rozhodnutí. Právě v roce olympiády totiž svět postihl největší nedostatek přírodního sněhu od roku 1887. Sportovci si ale na kvalitu umělého sněhu vůbec nestěžovali – naopak byli nadšení. Umělý sníh se stal takovým fenoménem, že si ho návštěvníci odváželi domů v chlazených plechovkách jako suvenýr.
Dnes už si bez něj velké lyžařské akce neumíme představit. A i když se přírodní sníh vždycky cení víc, bez umělého bychom si jarní lyžování a závody mohli rovnou škrtnout.
A co vy a umělý sníh? Poznáte ho pod lyžemi na první pocit?
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Snowmaking
https://newenglandskimuseum.org/wp-content/uploads/2012/06/snowmaking_timeline.pdf
