Vandalismus v chrámu svatého Víta. Jak slavil Vánoce Zimní král

Fridrich Falcký, zimní král, který se do české historie zapsal spíše jako epizodní postava, měl jednu zásadní vlastnost – nebál se radikálních kroků. I když zde se často nejednalo o absenci strachu, spíš o neschopnost dohlédnout důsledky svých kroků. Představte si Prahu zasypanou sněhem v předvánočním čase. Pod rouškou noci do nejsvětější budovy pražského panoramatu vchází Fridrichův dvorní kaplan Scultetus se skupinou dělníků. Oči mu planou stejně jako pochodeň v jeho ruce. Přišel totiž očistit pražský chrám od modlářství.

Fridrich, syn falckého kurfiřta a zeť anglického krále Jakuba I., byl nadějí českých stavů po jejich povstání proti Habsburkům. Doufali, že jeho přijetí české koruny přinese nejen politickou sílu, ale i podporu protestantské reformace. Za manželku měl Alžbětu, dceru anglického krále. Ten ho ovšem od přijetí české koruny odrazoval a měl proč. Sám Jakub Stuart, anglický král, nesnášel představu povstání proti Bohem pomazanému panovníkovi. A jeho zeť by měl přijmout korunu z rukou povstalců? Navíc právě roku 1618 Jakub vyjednával sňatek svého syna s dcerou španělského habsburského krále, nejbližším spojencem sesazeného Ferdinanda II. Proto neposlal zeťovi na jeho pražské dobrodružství ani gram zlata a neustále za ním posílal vyslance, kteří ho i s královnou měli co nejdříve odvézt z Čech pryč.

Čeští stavové tak své volby poměrně brzy litovali. Doufali, že nový král jejich válku proti Habsburkům zaplatí, a on neměl čím. K tomu se dvoru zajídala jeho netolerantní kalvinistická povaha. Fridrich nejen že nechtěl v království trpět katolíky, to stavové, kteří jim zabírali majetky a z vydrancovaných klášterů financovali vojenskou kampaň, také ne. Ovšem Fridrich by nejraději zatočil i s luterány, kališníky nebo Jednotou bratrskou.

Moc, kterou mu stavové svěřili, korunovační přísaha, kterou složil, mu to neumožňovala. Ale v soukromí se do okruhu jeho poradců dostávaly podivné fanatické existence. Jednou z nich byla i sama zimní královna Alžběta, která s opovržením odvracela zrak od soch svatých a krucifixů na Karlově mostě. K tomu si nerozuměla ani s českými šlechtičnami. Při výběru dvorních dam přeskakovala zavedené české rody a Fridrich jí na veřejnosti vyjadřoval náklonost stylem, který se českému prudérnímu prostředí protivil.

Zkrátka zimní královský pár nebyl v prosinci roku 1619 zrovna oblíbený. A to, co se stalo, mu zrovna nepomohlo.

Kalvinismus vyznává důkladné obrazoborectví. Tedy přesvědčení, že do kostelů nepatří umění, které pouze odvádí pozornost věřících. Zobrazení svatí, schránky na relikvie, zdobené oltáře, to vše jsou hříšné modloslužebné nástroje a je nutné je zničit. Katedrálu svatého Víta, která zároveň sloužila jako pohřebiště českých králů i pražských arcibiskupů, zdobil mnohý umělecký skvost. A to kalvinisty ve Fridrichově okruhu nesmírně dráždilo.

Byla chladná prosincová noc, když do katedrály vstoupila skupina lidí. V čele stál Scultetus, dvorní kazatel, jehož oči zářily snad stejně jako pochodně, které osvětlovaly gotické pilíře. Na jeho pokyn začali dělníci odstraňovat sochy, obrazy a další „modlářské předměty“. Mariánský oltář Lucase Cranacha staršího, pýchu renesančního umění, nechali bez zaváhání rozbít.

Fridrich a jeho královna Alžběta vše sledovali. Měli pocit, že tímto krokem „očistí“ katedrálu pro Boží oslavu. Aby nedráždili Pražany, kteří i přes svou nekatolickou víru svou katedrálu milovali, akce probíhala v noci. Ráno se však zprávy o zničených uměleckých dílech rozšířily městem jako lavina.

Po této „očistě“ uspořádal královský pár večeři přímo v katedrále. U bílého stolu, obklopeni strohými zdmi, slavili Vánoce. Za zdmi katedrály se mezitím šířila nespokojenost a reptání jeho poddaných, kteří své volby víc a víc litovali. A rok 1620 nepřinese nic lepšího.

Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publishers, 2004.

Josef Janáček, Ženy české renesance, Československý spisovatel, 1976.