Zapomenutá tragédie u Kutu: Když se pýcha impéria střetla s realitou pouště

V dějinách britského vojenství existuje jen málo jizev tak hlubokých, jako je ta z dubna 1916. V ohybu řeky Tigris, v místě zvaném Kut-al-Amara, se tehdy odehrálo drama, které svou brutalitou a rozsahem pokořilo i ty nejotrlejší stratégy. Pro Británii to byla největší kapitulace od roku 1781, pro vojáky v poli pak začátek nepředstavitelného utrpení.

Když se generál Townshend v prosinci 1915 rozhodl se svými muži v Kutu opevnit, věřil, že pomoc dorazí včas. Podcenil však logistiku i nehostinnost mezopotámské krajiny. Zásoby, které měly stačit na šest týdnů, se pod tlakem 147 dní trvajícího oblehání změnily v prach.

V lednu 1916 začaly příděly drasticky klesat. V březnu už vojáci poráželi poslední koně a konzumovali cokoliv, co bylo alespoň vzdáleně organického původu. Hlad se stal smrtelnějším nepřítelem než osmanské kulky. Vojáci byli natolik zesláblí, že neudrželi zbraně, zatímco arabské civilisty kosila smrt po stovkách. K podvýživě se přidaly nemoci – kurděje z nedostatku vitaminů a úplavice z kontaminované vody se šířily rychleji, než je mohli vyčerpaní lékaři izolovat. Mrtvá těla se hromadila takovým tempem, že je nebylo kam pohřbívat.

Dne 29. dubna 1916 dosáhlo zoufalství svého vrcholu. Vojáci jedli trávu, lovili krysy a myši. Townshend, v čele 13 000 Britů a Indů, kapituloval. Pro Osmanskou říši to byl triumfální okamžik, jeden z mála po dvou letech války, kde prohrávali, co šlo. Fotografie britských zajatců obletěly svět jako důkaz, že impérium lze porazit.

Skutečné peklo však mělo teprve přijít. Vyhladovělí vězni byli hnáni na stovky mil dlouhý pochod do zajateckých táborů v Anatolii. Bez jídla, bez vody a pod ranami dozorců se tento přesun změnil v pochod smrti. Kdo padl vyčerpáním, byl zanechán osudu. Úmrtnost byla děsivá: u britských vojáků dosahovala 30 %, u indických jednotek, ke kterým dozorci chovali zvláštní opovržení, zemřelo v některých oddílech až 70 % mužů. Celkem v zajetí zahynulo přes 4 250 vojáků, kteří přežili obléhání, ale nikoliv lidskou krutost.

Navzdory této temnotě končí příběh Kutu jako důkaz britské schopnosti sebereflexe, tedy alespoň v té vojenské oblasti. K morální sebereflexi má v této chvíli koloniální mocnost daleko.

Britské velení, otřesené katastrofou, zcela změnilo v následující kampani strategii. Nový velitel, generál Stanley Maude, pochopil, že v poušti nerozhoduje jen odvaha, ale především logistika.

Než Maude koncem roku 1916 zahájil nový postup, trval na vybudování přístavů, skladů, železnic a moderních nemocnic. Už žádné hazardní výpady bez krytí. Britská armáda se vracela jako metodický stroj, který postupoval jen tam, kam dosáhly jeho zásobovací linie. Postupovali pomale, ale v únoru 1917 Britové retuovali Kut bez větších ztrát. Turecká obrana totiž opustila město rychle, nikdo nehodlal absolvovat stejný masakr jako soupeř. A tak Britové postupovali dál za svým původním cílem a 11. března 1917 triumfálně vstoupili do Bagdádu. Ponížení bylo smazáno, ale cena byla vysoká – celá kampaň stála životy 92 000 mužů, přičemž nemoci zabily více vojáků než samotný boj.

Při pohledu do našich učebnic dějepisu se často zdá, že první světová válka se odehrávala pouze v blátivých zákopech západní fronty nebo na té východní v ruské zimě. Mezopotámie a blízký východ obecně představovala ale kruté bojiště, kde krváceli (za své vlastní koloniální zájmy) především Britové v boji proti hroutící se Osmanské říši. Ta vstoupila do války po boku Německa v zoufalé snaze zachránit říši před jistou smrtí. Jak je známo, vsadila na špatnou kartu, Turecko je bez nadsázky největším poraženým první světové války. Ale v roce 1915 ještě tři muži v jejím vedení spatřovali naději.

Blízkovýchodní fronta by se ovšem měla do učebnic vráti, především proto, že zde se psaly dějiny, jaké my dnes žijeme. Právě zde, při porcování Osmanské říše bez ohledu na přání místních obyvatel, mocnosti zasely semena mnoho dnešních konfliktů na Blízkém východě.

Mezopotámské tažení sice zajistilo Británii ropná pole a cestu do Indie, ale zaselo seménko nedůvěry arabského etnika k západu a vytvořilo základ pro dekády nestability, s nimiž se svět vyrovnává dodnes. A také samotné Británii její koloniální ambice na Blízkém východě moc neprospěly, ale o tom vojáci slavící vítězství v Bagdádu neměli ani tušení.

Daniel Wrinn, The Last Sultan's War: WWI and the Fall of the Ottoman Empire (A History of Lawrence of Arabia, the Arab Revolt, and the Remaking of the Middle East), Amazon KDP, 2026.

https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/ottoman-empiremiddle-east/

https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/war-losses-ottoman-empiremiddle-east/