Život v raně středověké vesnici aneb Jak žili naši slovanští předci

Města se zakládala později a většinou v bohatších a vyspělejších lokalitách. V městech žili obchodníci a proto daná země musela mít s čím obchodovat.

Jak se život v raně středověké vesnici lišil od toho našeho? Méně, než si myslíte. Zkusme si to živě představit.

Přenesme se na chvíli do pravlasti našich předků, kterou historici kladou někam do východní Evropy.

Je ráno někdy kolem roku 550 kdesi ve východní Evropě.

Kráčíte po zelené trávě a rozhlížíte se po typické slovanské vesnici. Slyšíte bzučet včely, které pro vás vyrábí sladký med. Ten vám v zimě dodá cenné kalorie, až pole zapadnou sněhem. Tedy, pokud z něj něco zbude, až se vypálí medovina. Ale medoviny netřeba každý den. Někdy postačí pivo, husté pivo z pšenice pěstované na polích dochucené chmelem, díky kterému déle vydrží. Po vaší pravé ruce na poli farmáři kypří pluhem půdu. Nepěstujete zde ječmen nebo proso jako sousedi, nýbrž pšenici. Půda je pro ni úrodná dost, můžete si to dovolit.

Ve vesnici to žije, slyšíte štěkat psy a kvákat kachny. V jedné chvíli se leknete, když za vámi zasyčí husa, kterou klouček s prutem v ruce žene se zbytkem hejna k řece. Uhnete štípajícímu zobáku, ustoupíte huse z cesty a zahledíte se za ní směrem k řece.

Řeka šumí a kolem ní právě straží lovci pasti na bobry a několik rybářů chytá oběd pro svou rodinu. Po vaší levé ruce se tyčí stromy, tam číhá hustý neprostupný les, o kterém vám babička od dětství vyprávěla děsivé pohádky. Na jeho okraji se potloukají dva chlapci, čekají na otce, až se vrátí z lovu. Odešel ráno s lukem na zádech a snad přinese srnu nebo mládě losa. Matka z kůže vyrobí kabát, který zakryje párající se košile, a z masa upeče hostinu. Včera strýc přinesl divočáka, celá vesnice to oslavila.

Pak vaše oko s potěšením spočine na dívce, která dojí krávu přivázanou ke kůlu. Před domkem vedle stodoly sedí ženy a drtí obilí pro přípravu chleba. Jedna z nich používá primitivní kamenný mlýn, který jí manžel vyrobil. Sousedky, které si musí vystačit s těžkými kameny, na ni každou chvíli závistivě zahlíží. Ale pot jim po čele stéká všem, drcení obilí je těžká práce.

Od lesa právě přichází dívka s košíkem plným bylin. Plísní skupinku dětí, které jdou s ní a cestou ze svých košíků ujídají borůvky a ostružiny. Vašemu zraku neujde ani ovocný sad, kde na podzim dozrají jablka, hrušky a třešně.

Vaše vesnice není velká, bydlí v ní na 50 lidí. Žádný dům se od jiného výrazně neliší. Není mezi vámi žádný vládce nebo vůdce, pouze kněz, který zajišťuje rituály a oběti božstvům, je něco víc. Bez něj by zde totiž nešlo žít. Bez rituálů a obětování bohům by příroda každý rok nevydala své plody, nepřišlo by jaro, neroztál by sníh, bouřky a povodně by vás zahubily.

Vidíte, že život starých Slovanů se příliš nelišil od života jiných národů v pozdní antice a raném středověku. Znali ovoce, zeleninu a v Evropě běžná zemědělská zvířata. Jednu z jejich mála výsad představoval chmel, jehož pěstování si brzy osvojili za účelem dochucení a konzervace piva. Slovanské pivo se tak lišilo od jiných na obilí založených nápojů stejného jména. Ale stejně bychom si ho s dnešním pivem nespletli. Podobalo se husté kaši.

Slované ve své pravlasti neměli dost železné rudy na to, aby vyráběli železné nástroje a meče ve velkém. To dosvědčují i prameny, které mluví o Slovanech jako o divoších ozbrojených klacky a kameny. Jakmile ovšem Slované přišli do styku s vyspělejšími národy, rychle si nový způsob boje i zpracování kovů osvojili.

Protože museli, protože usedlí obyvatelé, kteří zakládali osady a vesnice, se vždy museli bránit. Před těmi, kteří nic nebudovali, kteří jen žili z cizí práce. A uměli zabíjet.

Každé období mělo své obávané bojovné kočovníky. Takové, kteří pálili vesnice, brali cizí úrodu a zotročili ty, kdo nájezdy přežili. Rozdíl v životním stylu mezi zemědělci a kočovníky nemohl být hlubší.

Antický Řím se děsil Hunů, 11. století se třáslo před Maďary a ve 13. století Evropu pustošili Mongolové. Mimo Evropu to byli zase Turci. A naši Slované v 6. století, které jsme si před chvílí představili, se děsili Avarů.

Avaři byli kočovníci a takové kmeny vždy zasívaly v srdcích osadníků strach. Jako nájezdníci na až nadpřirozeně rychlých a obratných konících totiž přicházeli rychle a nečekaně. Zabíjeli bez milosti mečem i šípy a těžko se s nimi jednalo. Protože nic nebudovali, stačilo jim málo, takže se jim těžko dalo vnutit výpalné za mír. V počátcích jejich říše to bylo zcela nemožné. Válečná kořist pro ně dlouho zůstávala důležitější než úspěch získaný diplomatickou cestou, jakkoliv významný.

I později, když vybudovali říši, která přežívala až do konce osmého století, si zachovali kočovný způsob života. Kagan, jejich vůdce, nad nimi stál jako nejvyšší vládce, náměstek nebes, kterému byla svěřena vláda nad kaganátem. Měl absolutní moc, i ostatní z jeho kmene se před ním krčili jako ubozí otroci. Svou autoritu však musel neustále dokazovat vojenskými úspěchy, podřizováním si nových a nových kmenů, shromažďováním kořisti a prováděním symbolických rituálů.

Přenesme se do jiné raně středověké vesnice. Klidné ráno střídá kovová pachuť strachu a kdákání slepic přehluší dunění kopyt.

Slyším je.

Když se země pod mýma nohama poprvé zachvěla, nechápal jsem. Ale žena už věděla. Podívali jsme se na sebe a mlčeli. Jen chviličku, oba jsme věděli, že není čas. Možná už teď je pozdě. Na všechno.

Avaři.

Přiženou se ze stepi jako lavina. Slyšeli jsme o nich vyprávět. Ale já neznám nikoho, kdo by je zažil. Jen otroci, kteří se k nám někdy dostanou, o nich vypráví. Co zažili, co viděli, když Avaři přišli.

Žena mi vyprávěla, že jako malá znala jednu otrokyni, dostala se k nim do rodiny náhodou jako zatoulaný pes. Po večerech jí otrokyně s vlasy černými jak uhel česala a vyprávěla, že zažila tři avarské nájezdy. Vystřídala tři pány, a protože všichni se k ní chovali jako zvířata, nikdy ji nemrzelo, když našla jejich rozsekaná těla. Avaři ji pak přidali ke kořisti, odvlekli a prodali jinam.

„Jak jsi přežila?“ ptala se moje žena jako holčička s očima dokořán.

„Poprvé jsem měla štěstí,“ pokrčila rameny. „Byly jsme se sestrami v lese, když přijeli a vypálili vesnici. Sestry tam běžely, já se bála a zůstala schovaná, dokud vše neutichlo. Když jsem se vrátila, nikdo živý nezůstal. Avaři si mě všimli, až když odjížděli. Podruhé jsem už věděla, co mám dělat, když jsem je viděla na obzoru. Utéct do lesa a tam se schovat a vrátit se, až když odcházejí. Když se dost vyřádili v zabíjení a loupení. Jen se klidně přidat k odcházejícímu davu. Sklonit hlavu, plakat a dělat, že jsem jedna z nich. Dřív svobodných, které táhnou do otroctví.“

Slyšeli jsme podobné příběhy. Vyprávěly se dětem před spaním, předávali jsme si je. Každý věděl, co má dělat. Stejně jako teď.

Žena vzbudila děti, starší vleče za ruku, mladší drží v náručí. Políbím ji. Oba víme, že už se neuvidíme.

Vyjdu před dům a všude vidím totéž. Ženy s dětmi běží k lesu. Můj pohled zachytil stařenu, která sedí před chýší a něco přežvykuje. Její oči jsou klidné. Neutíká. Ví, že to nemá smysl. Tak si tu sedí a čeká na smrt.

S muži na sebe hledíme. Někdo má meč, někdo jen klacek, mečů není dost. Už je na obzoru vidíme, ale jen jako zvířený prach. V tom oblaku prachu nejsou vidět ani nájezdníci, ani jejich oškliví chlupatí koně. Dunění je stále silnější. Všichni víme, proč tu jsme. Víme, že naše ženy s dětmi budou v lese hledat. Ale třeba právě ta naše dokáže děti schovat, třeba přežije.

Proto tu jsme, abychom jim dali čas.

Takhle nějak, nebo úplně jinak mohli uvažovat Slované, když čekali avarský nájezd. Takhle nějak si to představme, když v učebnicích čteme o stěhování národů, nájezdnících ze stepí a loupících barbarech. Ne jako pojem, ne jako odborný termín, ale jako utrpení lidí, jako jsme my.

Také v raném středověku a vůbec v celých dějinách žili lidé. Se svými rodinami, láskami, strastmi a strachy.

Ráda vyprávím právě jejich příběhy namísto velkých bitev a sotva zapamatovatelných dat.

Zdroje:

Barbora JIŘINCOVÁ, Slavic Ancient Origins, Flame Trees, 2025.

Jarmila BEDNAŘÍKOVÁ, Stěhování národů, Vyšehrad 2003.

Petr CHARVÁT, Zrod českého státu, Vyšehrad, 2007.