Život ženy v minulosti. Někdy bylo lepší být chudá

Popišme si tedy běžný život ženy v předmoderní době – tedy kdykoliv od roku 1200 do roku 1850.

Když se narodila, vnímala se jako přítěž. Ano, rodiče nebyli necitelní, urozené dívky sice bylo možné dobře provdat, ale syn se cenil víc. A v neurozené rodině holčička znamenala, že rodina už aby začala šetřit na věno. Dívka se totiž musela hlavně provdat, jinou úlohu v životě neměla, a k tomu si rodina musela ukrojit z rodinného majetku díl, kterým ji obvění.

V českém prostředí 17. století jsem se v rámci svého studia setkala s průměrným věkem uzavření sňatku u žen 18 let. Našly se regionální rozdíly, ale takto to bylo u nás, na severu Čech. To nezní špatně, ale jedná se o průměr. Existovaly dvanáctileté nevěsty. Platilo pravidlo, že dívka je způsobilá vstoupit do manželství a rodit děti s prvním menstruačním krvácením. Zde často zasahovala rodina manžela. Dívka se po sňatku stěhovala do manželova domu, pokud zde byly jiné ženy, většinou hlídaly, aby manžel dal dívce pokoj, dokud nedospěje.

Platilo pravidlo, že čím je dívka bohatší, tím dřív se vdává. Urozené dívky se vdávaly hodně brzy, protože byly nástrojem k uzavírání politických aliancí. Bohaté dívky se vdávaly také brzy, protože dobový úzus říkal, že čím dřív se holka vdá, tím spíš rodina uhlídá její ctnost. Společnost viděla mladé dívky jako slabé, emocionální a naivní, náchylné ke svedení, proto čím dřív se vdá, tím lépe.

Pokud ale rodina na věno neměla, musela si na něj dívka vydělat sama. Často tak chodila třeba pracovat jako děvečka, prodávala v sousedově krámku nebo pracovala jako služebná v jiném městě. Samozřejmě ideálně v rámci rodiny nebo u známých, kteří zodpovídali za její čest, aby neupadla v podezření. Pokud si ale na věno vydělala sama, měla často možnost si sama vybrat manžela a vybrat si stejně starého.

Z toho vyplývá, že být chudší znamenalo malou výhodu. Velký podíl na vysoké úmrtnosti při porodu měl nízký věk rodičky. Pokud se vdávala jako osmnáctiletá dospělá žena, měla větší šanci přežít než třináctiletá princezna. Bylo potřeba ale nepatřit k úplně nejchudší vrstvě, ve které zase chronicky vládla podvýživa a hlad. Ta bohatá šlechtična, když už porod přežila, zase měla větší šanci, že se její děti dobře najedí a přežijí.

Proč si ale tolik dívek bralo o mnoho starší muže? Protože vdovců bylo ve společnosti víc než dívek na vdávání. Vzhledem k vysoké úmrtnosti při porodu a velkému množství dětí, které se narodily (i když zdaleka všechny nepřežily), děti často přišly o matku a muž o manželku.

Muž, kterému zemřela matka jeho dětí, se musel ihned oženit, protože potřeboval hospodyni, která se mu o ty zbylé děti (případně hospodářství a domácnost) postará. Bez ohledu na to, jakou náklonnost vůči manželce cítil, jak moc truchlil, ženskou ruku doma prostě potřeboval. Docházelo ke sňatku s vdovami v podobném věku, ale ty měly většinou vlastní děti, které by muž musel živit. Pokud ovšem žena a její děti zdědily majetek, který mohl tuto situaci ulehčit, stát se to mohlo. Mladá dívka ale přinesla věno a jistotu, že jiné než své vlastní děti nebude muž živit. Proto si raději vybral mladší ženu.

Neurozené ženy pracovaly. Manželky obchodníků pomáhaly s účetnictvím, ve skladu a v obchodě. Manželky sedláků vypomáhaly na poli, staraly se o hospodářská zvířata, dohlížely na čeleď a plely zahrádku. V první řadě ale žena musela uvařit, uklidit, šít a zašívat. Zašíváním a látáním trávily ženy veškerý volný čas, a že ho s absencí umělého osvětlení (svíčky si mohly dovolit jen movité rodiny) bylo málo. Uvařit kaši k snídani byla práce na několik hodin, od vymetení kamen, nošení vody po mletí zrní, podojení krávy po drhnutí nádobí. A to všechno musela žena zvládat a být většinu času těhotná nebo se zotavovala z porodu.

Péče o domácnost tak byla až do 20. století práce na plný úvazek. Děti se také většinou musely zabavit samy nebo se co nejdřív do plnění některých povinností zapojit. Životní prostor ženy se až na výjimky nacházel uvnitř, kde byla v bezpečí a kde měla někdy i hlavní slovo. Manžel zastupoval rodinu navenek.

Když vstoupila žena do manželství, měla co nejdřív otěhotnět. Ačkoli rodiny, které si nemohly další děti dovolit, volily často dobrovolnou sexuální abstinenci nebo různé přirozené metody antikoncepce, aby další děti neměly. Ale muselo to být po vzájemné dohodě, sama žena se takto rozhodnout nemohla. Nerozhodovala o svém těle, muž měl právo si plnění manželských povinností vynutit.

Po legální stránce byla žena nesvéprávná, nemohla sama vstupovat do majetkových transakcí, nemohla podat sama žalobu. Pokud do manželství přinesla majetek, muž s ním mohl a musel nakládat. V některých právních systémech, například v českém zemském právu, si mohly užívat určitou samostatnost vdovy. Mohly dědit, nakládat se svým věnem, které do manželství přinesly (pokud ho manžel předtím neutratil), a nakládat jako poručnice s majetkem svých dětí. Dokonce mohla sama vstupovat do právních transakcí. Například v německém právu, které platilo i v mnoha českých městech, to tak ale nebylo. Vdova si musela najít poručníka, který měl nakládat s majetkem dětí, které dědily po jejím manželovi, ona nedědila nic.

Muž mohl ženu bít, většina právních systémů s tím počítala a pouze regulovala míru, do které může muž ženu fyzicky trestat. Společnost to neviděla ráda, ale tolerovala. Na vesnicích většinou fungovala společenská regulace. Rychtář násilnického manžela netrestal, ale sousedi mu tak dlouho domlouvali, až toho buď nechal, nebo ho společnost mohla i ostrakizovat.

Většina mužů ovšem nebyla bezduchými násilníky. Život byl pro lidi hlavně nižších společenských vrstev už tak těžký na to, aby si znepřátelili životní partnerku. Většina manželství tak fungovala na bázi spolupráce a tolerance, úmrtí dětí zasáhlo většinou i muže. Postrádáme prameny, které by nám daly nahlédnout hlouběji, ale nic nenasvědčuje opaku. Že si muži mohli toto všechno dovolit vůči své ženě, neznamená, že si to skutečně všichni dovolili. Právo byla jedna věc, v praxi ale každý jednal tak, aby byl šťastný.

O jakém období že se tu bavíme? S rezervou lze říci, že výše nastíněný výklad skutečně platí pro ženu ve středověku (lhostejno jestli raném, nebo pozdním), pro ženu v raném novověku, pro ženu v době osvícenství. Od druhé poloviny 19. století s vědeckým a průmyslovým pokrokem, který ulehčil život všem společenským vrstvám, se stával život všech snazší. S pokrokem v medicíně přestaly děti tak často umírat a hlavně ženy častěji přežily porod. Potom se mohlo v liberálních kruzích mluvit o změně právního a politického postavení ženy. Ale do té doby kolem žen pluly dějiny a ony dělaly to, co dělaly vždycky.

Měnila se filozofie doby, měnila se role náboženství ve společnosti, měnily se politické systémy, měnila se móda a často i řeč, jakou se na daném území mluvilo. Ale pokud přímo za humny nevypukla válka, která přeházela priority úplně všem, skutečné postavení ženy se neměnilo.

A proč se o tom máme učit? Abychom pochopili motivaci a myšlení lidí a také abychom si víc vážili toho vědeckého pokroku, bez kterého by naše ženská emancipace nebyla možná.

Georges Duby, Michelle Perrot, A History of Women in the West, Harvard University Press, 2010–2014.

Milena Lenderová, Božena Kopičková, Eduard Maur, Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN, 2008.

Milena Lenderová, Tomáš Jiránek, Marie Macková, Z dějin české každodennosti: život v 19. století, Karolinum, 2009.