Zlom v dějinách žen? Žádné slavné bitvy. Nejdřív přestat umírat u porodu

Když se na katedře dějepisu změnila skladba státnicových otázek, aby studenti prokázali kromě znalosti politických dějin také vědomosti z dějin sociálních (jedna z otázek zněla přímo dějiny medicíny), zavládlo v řadách studentů zděšení. Já to považuji za změnu k lepšímu v oblasti přípravy učitelů dějepisu. Mladí učitelé přicházejí alespoň z pražské pedagogické fakulty lépe vybavení k tomu vysvětlovat dětem to, co je skutečně důležité. Nejde jen o ženy, většina obyvatel totiž v životě ony historické mezníky téměř nezaznamenala. Já se ale vyznám hlavně v dějinách žen, proto chci mluvit právě o nich.

Začněme tím nejdůležitějším. Dnes se u porodu bojíme hlavně bolesti. Málokterá z nás se cítí ohrožena na životě, když nás s kontrakcemi muž veze do nemocnice. Ale bez moderní medicíny to bylo jinak. Nemáme přesná data, ale odhaduje se, že pravděpodobnost přežití porodu včetně poporodních komplikací se pohybovala kolem 60 % (skutečně hrubý odhad, protože narážíme na nedostatek pramenů).

Problém nespočíval v tom, že by ženy neuměly rodit. Ani v tom, že tehdejší medicína si neuměla poradit s komplikacemi, jakou představuje obrácená poloha plodu. Neuměla, ale největší roli zde hrála mizerná hygiena. Mnoho žen zemřelo následkem horečky omladnic, což byla buď sepse způsobená infekcí porodních poranění, nebo zánět prsu.

Dalším významným aspektem byla četnost porodů a nízký věk rodiček. Dívky, které začaly rodit ve čtrnácti letech a poté rodily každý další rok další dítě, nebyly sice úplně běžné, ale ani úplně výjimečné. Hlavně v urozených rodinách ženy rodily brzy a často.

Středověká medicína znala císařský řez, ale bez antiseptik, transfuze, dezinfekce a anestezie byla pravděpodobnost přežití rodičky v takovém případě minimální. Bez antibiotik také všechny zánětlivé stavy (vyčerpaného organizmu) končily smrtí. Nezapomeňme také, že lidé v předmoderní době byli přepracovaní a podvyživení (chudší vrstvy) nebo naprosto nevhodně živení (bohatší vrstvy). Alkohol se konzumoval víc než dnes, protože čistá pitná voda podle našich dnešních hygienických pravidel v podstatě nebyla. K tomu se přidávaly takové užitečné praktiky jako rodičce s horečkou (vyčerpanou po porodu a se ztrátou krve) pustit žilou ve snaze jí pomoci.

K tomu se přidávala dětská úmrtnost, která se pohybovala někde kolem 50 % do roku 1850, kdy se ji pomocí moderní medicíny dařilo snižovat. Philip Ariés, francouzský historik středověké každodennosti, přišel s tzv. „černou legendou“. Ta praví, že lidem na dětech nezáleželo zdaleka tolik jako dnes. Ariés vycházel z logiky, že úmrtí dítěte prostě nemohla být taková tragédie jako dnes, jinak by se lidé zbláznili. Dnešní historici černou legendu zpochybňují a vycházejí z toho, že lidská psychika prostě není zase tak jiná dnes a dřív. Lidé trpěli stejně jako my, když jim zemřelo dítě, jen trpěli víc a realitu víc přijímali.

Spor mezi historiky se hned tak nerozřeší, protože o vnitřním prožívání rodičů nemáme mnoho záznamů. Jsou ale publikace jako třeba kniha Nemocné dítě od britské historičky Hannah Newton, která našla prameny, které o tomto utrpení mluví. Četla jsem ji jako mladá matka v rámci doktorského studia, není to pěkné čtení.

Proč děti tolik umíraly? Děti kvůli špatné výživě rodičky a náročnému porodu neměly úplně dobrý základ. Mizerná hygiena a neznalost principu přenosu nemocí zabíjela miminka. Největší přelom v tomto představovalo samozřejmě očkování, které dětskou úmrtnost dramaticky snížilo. Ve většině společenských vrstev pokračovala špatná výživa, buď nedostatečná, nebo špatná, bez dostatku vitamínů. Voda nebyla pitná a průjmová onemocnění byla běžná, malý organizmus neustále vyčerpávaný. Děti všech společenských vrstev se poměrně brzy začaly věnovat docela rizikovým kratochvílím jako jízdě na koni, interakci s hospodářskými zvířaty, tréninku boje, rvačkám nebo cestám městem, kde bezpečnost byla také jinde než dnes.

Z toho všeho hrála ale největší roli vysoká míra nemocnosti, mizerná hygiena, neexistující sanitace a vyčerpání organizmu. Když vyčerpaný organizmus přijde do kontaktu s běžnou nemocí, pravděpodobnost přežití je nižší.

A byly to opět ženy, které se staraly o nemocné děti, vyčerpávaly své psychické i fyzické síly, když je pohřbívaly a rodily další, aby bylo dědictví komu předat. Dějiny žen nemůžeme oddělit od dějin dětství.

Proto mluvíme o ženě předmoderní a moderní. Středověk, novověk, osvícenství, nic z toho nepřineslo drtivé většině žen skutečnou změnu. A o emancipaci, volebním právu a právu na řidičský průkaz mohly ženy začít uvažovat až tehdy, když nestály každý rok na prahu smrti.

Školní dějepis učí o bitvě u Kresčaku, výměně Lucemburků za Přemyslovce, národním obrození a válce o španělské dědictví. Z pohledu dějin žen jsou ale důležitá jen některá z tradičních dat.

Příchod křesťanství do kmenových společností v raném středověku znamenal, že muž mohl mít jen jednu ženu. To byl velký zlom, ale jak víme i z našich dějin a sporů svatého Vojtěcha s českými pány, neprosazovalo se to zdaleka tak snadno. Rozvoj řeholního života a zakládání klášterů také přinesl změnu, protože řeholní život představoval určitou alternativu. V dobrém klášteře se dívky mohly i vzdělávat a dožít se vysokého věku. Ale nepředstavujme si to tak, že by se pro vstup do kláštera mohla dívka sama rozhodnout. Řeholní řády nepřijímaly holky jen tak bez věna, hlavně ty lepší. Bez souhlasu rodiny to šlo hůř.

S dalšími změnami bych asi počkala až do období náboženské reformace, která změnila myšlení. Přece jen přinesla určitý důraz na vzdělání žen a jako protestanté tak katolíci dávali ženám do rukou mnohem větší zodpovědnost, protože si v ideologickém boji uvědomovali jejich zodpovědnost za výchovu budoucích generací. Na skutečném koloběhu porodů a pohřbívání předčasně zemřelých dětí se změnilo pramálo, ale ženy si u toho mohly aspoň pro útěchu přečíst bibli a občas se jich někdo zeptal na názor. Reformace ale v oblastech, kde se prosadila, pro změnu zase hromadně rušila kláštery.

Nu a pak se dlouho v dějinách žen nic nedělo, až do počátků vědeckého pokroku.

Roku 1798 se přišlo s prvním očkováním, které pomalu začalo snižovat dětskou úmrtnost, vymýtily se hlavně děsivé neštovice. Ale očkování je otázkou konkrétní očkovací látky a dětskou obrnu se podařilo pomocí očkování porazit až ve 20. letech 20. století. Takže dětská úmrtnost se s pokrokem v medicíně snížila, ale zdaleka ne natolik, jako si to představujeme dnes.

Roku 1882 Robert Koch popsal prvního mikroba. On a jeho kolegové dokázali s konečnou platností, že nemoci a infekce se přenáší pomocí mikroorganizmů, a pomalu se začala prosazovat nutnost dezinfekce. To drasticky snížilo úmrtnost v souvislosti s porodem a banálními zraněními, ale nepředstavujme si to, že Kochem popsaný bacil byl blesková revoluce. Průkopníci dodržování hygieny u porodu měli velký problém přesvědčit všechny, aby si myli ruce.

Mimo jiné proto, že čistota vody taky nebyla na dnešní úrovni. Dokud tedy nebyla čistá voda, samotné mytí rukou nebylo zdaleka takový přelom a nepřinášelo viditelné výsledky. Samotný Robert Koch se potýkal s nedůvěrou, když tvrdil, že na pohled čistá voda může přenášet choroboplodné zárodky. V té době šlo hlavně o choleru, která se epidemicky šířila na pohled čistou, ale infikovanou vodou. K dramatickému snížení rizikovosti porodu bylo potřeba prosadit nejen nutnost dezinfekce, ale také sanitace.

Oboje samozřejmě také přispělo ke snížení dětské úmrtnosti, protože děti pily čistou vodu, lidé omezili spotřebu alkoholu, běžná zranění nekončila amputací nohy a organizmus dětí i těhotných žen nebyl vystaven neustálému boji s infekcí.

Ovšem antibiotika jsou záležitostí poválečné doby. Bez antibiotik bylo možné tuberkulózu identifikovat, ale nikoliv léčit. Zánětu předcházet, ale nikoliv se ho zbavit, když propukl. Úmrtnost všech, včetně žen a dětí, se drasticky snížila, když byla vyvinuta účinná antibiotika.

Ano, přelom v dějinách medicíny znamenal pro celé lidstvo víc než válka o španělské dědictví, ale stojím si za tím, že pro ženy znamenal ještě víc. Protože zatímco muži měli jinou práci, ženy do té doby byly neustále těhotné a neustále pečovaly o nemocné děti. Na nic jiného neměly čas. A ke konečnému prosazení emancipace bylo potřeba překonat ještě jeden milník, a tím byla účinná antikoncepce. A tady se pohybujeme v druhé polovině 20. století.

Dokud totiž každý sexuální styk mohl vyústit v otěhotnění, žena nemohla mít svobodu nakládání s vlastním tělem. To je třeba si uvědomit.

Georges Duby, Michelle Perrot, A History of Women in the West, Harvard University Press, 2010–2014.

Milena Lenderová, Božena Kopičková, Eduard Maur, Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN, 2008.

Hannah Newton, The Sick Child in Early Modern England, 1580–1720, Oxford University Press, 2012.