Článek
V posledních dnech sledujeme zvláštní obraz.
Ne konflikt opozice a vlády.
Ne střet dvou ideologií.
Ale něco horšího.
Stát se hádá sám se sebou.
Na jedné straně stojí prezident Petr Pavel.
Na druhé straně Petr Macinka a Ministerstvo zahraničí.
A mezi nimi není dialog.
Je spirála.
Jedna věta, která spustila všechno
Prezident veřejně prohlásil, že Donald Trump oslabil důvěru v NATO více než Vladimir Putin.
Ministerstvo zahraničí se od jeho slov distancovalo.
A bylo zaděláno.
Spirála, která nemá brzdu
Jeden řekne A.
Druhý odpoví B.
Třetí přidá C.
A nikdo neustoupí.
Místo řešení vzniká tlak.
Místo klidu roste napětí.
A ten tlak necítí politici.
Ten tlak cítí lidé.
Žalování místo vedení
Na tom všem je jeden vzorec, který je až bolestně lidský.
Potřeba reagovat.
Potřeba vysvětlovat.
Potřeba říct „já mám pravdu“.
Ale víte co?
Žalobníčky nemá nikdo rád.
A v politice to platí dvojnásob.
Když se věci řeší přes média místo u jednoho stolu, přestává to být vedení státu.
Začíná to být hádka.
A tohle už jsme viděli
Není to poprvé.
Ve Spojených státech za Donalda Trumpa docházelo ke konfliktům mezi prezidentem a vlastní administrativou.
Ve Francii mezi prezidentem a vládou v dobách tzv. kohabitace, kdy měli odlišné politické směry.
V Česku jsme to zažili mezi Milošem Zemanem a vládou – neustálé přetahování o pravomoci, výroky a vliv.
Výsledek byl vždy podobný.
Oslabení důvěry lidí.
Chaos.
Únava společnosti.
A dnes?
Dnes se ten samý vzorec vrací.
A možná v ještě citlivější době.
Stačí se podívat kolem.
Napětí v Evropě.
Válka na Ukrajině.
Nestabilita v mezinárodních vztazích.
Tlak na instituce i v jiných zemích, například nedávné politické otřesy v Rumunsku.
Svět není stabilní.
A o to víc by měl stabilní být stát.
Co se stane, když se nedohodnou?
Tady nejde o to, kdo má pravdu.
Jde o to, že pokud se nedohodnou, bude pokračovat veřejné shazování, mediální tlak a rozdělování společnosti.
Stát začne působit slabě.
Navenek i dovnitř.
Protože stát není ring
Prezident není komentátor.
Ministr není soupeř.
A politika není soutěž ega.
Co by bylo řešení
Je to až směšně jednoduché.
Sednout si spolu.
Bez kamer.
Bez publika.
Bez potřeby vyhrát.
A mluvit.
Jinak se ta spirála nezastaví.
A nebude vítěz.
Bude jen únava, ztráta důvěry a pocit, že se něco rozpadá.
A to si nemůžeme dovolit.
Protože stát, který se hádá sám se sebou, nakonec prohrává.
Vždycky.
Můj názor:
Upřímně, mně už tohle nebaví sledovat.
Jeden něco řekne, druhý to rozporuje, třetí přidá další výrok a jede to pořád dokola.
Žalování do médií místo normální domluvy.
Žalobníčky nemá nikdo rád. Ani v životě, ani v politice.
Pokud se nedokážou domluvit, ten tlak poroste dál.
A odnese to zase jen „obyčejný“ člověk?
Ale kdo je vlastně obyčejný?
Nikdo z nás není obyčejný. Každý jsme jedinečný. Každý máme svůj život, svoje starosti, svoje radosti.
A nikdo z nás si nezaslouží žít v neustálém tlaku a konfliktu, který přichází shora.
Nikdy jsem nechodila na demonstrace. Nikdy jsem nebojovala hlava nehlava za jednoho člověka.
Ani dnes bych se nešla postavit za žádnou stranu.
Šla bych stát s transparentem za jediné – aby se ti dva dokázali domluvit.
Bez kamer. Bez výroků do médií. Bez potřeby něco dokazovat.
A jestli je k tomu potřeba trochu si říct věci natvrdo, tak si je řekněte.
Ale už to konečně vyřešte.
Protože dokud se nezačne mluvit spolu, bude se jen mluvit o sobě proti sobě.
A to nikam nevede.
