Článek
Než někoho odsoudíme
Někteří lidé po sobě nezanechají jen obrazy, hudbu, sochy nebo knihy. Zanechají otázky.
Když jsem poprvé vnímala Milana Knížáka, měla jsem v hlavě obraz kontroverzního člověka. Člověka, kolem kterého se vždycky něco dělo. Přiznávám, že jeho výtvarnému světu jsem nikdy úplně nerozuměla. Jsem jiný typ výtvarníka. Hledám jinou řeč obrazů.
Jenže člověka nelze měřit jen podle toho, jestli se nám líbí jeho dílo.
Před lety jsem procházela velmi těžkým obdobím. Po rozpadu vztahu s umělcem přišly soudy, pomluvy, ztráta práce i pocit, že se proti mně obrátil svět. V zoufalství jsem tehdy napsala několika známým osobnostem, které mou bývalou lásku znaly. Ne proto, že bych čekala zázrak. Spíš proto, že člověk někdy potřebuje vědět, že není úplně sám.
Odepsal mi i Milan Knížák.
Neposlal dlouhý rozbor ani velká gesta. Poslal mi báseň. Báseň o moci. O tom, že lidské příběhy nejsou černobílé a že za každým konfliktem bývá víc než jeden pohled.
Tenkrát jsem si uvědomila něco, co mi dochází ještě silněji dnes.
Jak snadné je někoho zařadit.
Jak snadné je říct: „To je ten kontroverzní umělec.“
A jak těžké je opravdu poslouchat.
V posledních dnech jsem si znovu pouštěla jeho rozhovory. Ne proto, že bych se vším souhlasila. Ale proto, že mě překvapila šíře jeho vzdělání, schopnost spojovat umění, filozofii i společnost a především odvaha říkat věci tak, jak je viděl.
Jedna jeho myšlenka se mě dotkla zvlášť.
Že inspiraci člověk nemůže hledat. Buď je, nebo není.
Možná proto se nedá vytvořit skutečné umění z pouhé snahy něco vyrobit. Techniku se naučit můžeme. Ale inspirace zůstává darem.
Dnes už vím, že nemusím milovat všechna díla člověka, abych si vážila jeho myšlení.
Stejně tak nemusím souhlasit se všemi jeho názory, abych uznala jeho význam.
Možná je to jeden z důvodů, proč bychom měli být opatrnější, než někoho odsoudíme. Často totiž hodnotíme jen pověst. Ne člověka.
Milane Knížáku, děkuji za jednu báseň, která přišla ve chvíli, kdy jsem ji potřebovala. A děkuji za připomínku, že svobodné myšlení bývá často nepohodlné.
Ať už je člověk po smrti kdekoli, věřím, že to nejcennější po něm zůstává tady
– v myšlenkách, které v nás probudí.
