Článek
Seděla jsem v ordinaci.
Pan doktor se na mě skoro nepodíval. Oči měl zapíchnuté do stolu. Pak ke mně posunul leták s injekcemi na hubnutí.
„Já z toho nic nemám,“ řekl.
Možná měl pravdu.
Ale já jsem měla pocit, že jsem právě přišla o něco, co od lékaře čekám nejvíc.
O rozhovor.
Ano, mám osm kilo navíc.
Je mi přes šedesát a čeká mě operace. Metabolismus už není, co býval. Zato chutě fungují výborně. Člověk si uvaří sám pro sebe, ale tak dobře, že si naloží porci pro dva. A někdy i pro tři.
Znám to.
A právě proto vím, že problém není v tom, že bych nevěděla, proč přibírám.
Problém je disciplína.
Dnes si často stěžujeme na mladé. Že pořád koukají do mobilů. Že hrají hry. Že přestávají přemýšlet.
Jenže možná bychom se měli občas podívat i sami na sebe.
Kolik z nás raději hledá jednodušší cestu, než aby změnilo své návyky?
Kolik z nás si řekne: „Něco si píchnu a ono to půjde samo.“
Já tu cestu nechci.
Ne proto, že bych odsuzovala lidi, kteří ji z různých důvodů zvolí. Někomu může opravdu pomoci.
Ale já chci nejdřív dát šanci sama sobě.
Chci se naučit jíst jinak.
Chci pravidelně cvičit.
Chci proměnit tuk ve svaly.
Chci, aby moje tělo sílilo vlastní prací.
Stejně jako si myslím, že není řešením jen zakázat dětem telefony, není řešením ani hledat zázračné zkratky pro všechno ostatní.
Mimochodem, umělou inteligenci používám skoro každý den.
Nepřipadá mi jako nepřítel.
Je to nástroj. Může člověka otupit, když za něj nechá myslet všechno. Ale může mu také pomoci učit se, tvořit a hledat nové souvislosti.
Stejně jako telefon.
Nejsou to technologie, které rozhodují o našem životě.
Rozhodujeme my.
A stejně je to s jídlem.
Nečeká mě lehká cesta.
Budu mít hlad.
Budu mít chutě.
Určitě občas uklouznu.
Ale chci, aby každé kilo, které ztratím, bylo výsledkem toho, že jsem něco změnila já sama.
Tak mi držte palce.
A já je držím všem, kteří se rozhodnou udělat první krok – ať už bude jejich cesta jakákoli. Protože nejde o to, kdo zhubne nejrychleji.
Jde o to, kdo dokáže změnit svůj život tak, aby mu v něm bylo dobře.
