Článek
Nepatřil k mým každodenním rutinám.
Nevstávám tak brzy a jeho Ranní show jsem slyšela jen občas.
Ale dotkl se mě jako člověk — svou laskavostí, pokorou a ryzostí.
A právě o tom chci psát.
Již podruhé a naposledy.
Prvním textem jsem zde na Medium.cz reagovala na jiný článek o něm svým: Dvě rozdílné energie, které se dotkly několika generací.
A tímto druhým reaguji na text, který podle mě není hoden člověka — a napsal ho jeden „pirát“, tedy člen tohoto uskupení.
Nechci psát o humoru Patrika — ten byl součástí jeho práce.
Chci psát o ryzím člověčenství, které z něj vyzařovalo v každém rozhovoru, gestu i tichu mezi slovy.
O tom, jak bylo cítit, jak velké měl srdce, jak hluboce vnímal lidi kolem sebe, jak uměl být laskavý a zároveň opravdový.
A možná právě proto jeho odchod tak zasáhl celý národ.
V dobrém i zlém.
Ne proto, že byl „nejlepší moderátor“.
Ne proto, že byl na „sledovaném“ nebo „méně sledovaném“ rádiu.
Ale proto, že byl člověkem, kterého jsme dokázali cítit.
Humor není člověk. Humor je práce.
Někdo jeho humoru rozuměl, někdo ne.
Já sama takový styl humoru vždycky nepotřebuji…
ale to vůbec není podstatné.
Humor byl jeho zaměstnání. Jeho role.
Myslím si, že kdyby Patrik mluvil tak, jak mu to šeptala jeho duše — vzdělanost, inteligence, jemná empatie —
naslouchalo by mu možná jen 10 % lidí.
Ne proto, že by byl nesrozumitelný.
Ale proto, že opravdovosti dnes nerozumí každý. Nebo nechce rozumět.
A právě proto byl v rádiu tak výjimečný:
dokázal velké srdce zabalit do malé, jednoduché věty, která potěšila úplně obyčejného člověka.
Proč zemřel někdo, kdo dával lidem radost?
Poslední dny vidím, jak lidé píší nádherné vzpomínky… ale i ošklivé komentáře.
Jedni pláčou, druzí útočí.
A já v tom vidím ještě něco jiného:
zrcadlo pro nás všechny.
Patrikův odchod je obrovské připomenutí toho, co tak často zapomínáme:
– říkejme lidem, že je máme rádi, dokud tu jsou
– braňme to, co cítíme, ne až před a po pohřbu
– važme si těch, kteří nás drželi, i když jsme padali
– pečujme o druhé i o sebe
– a nezapomínejme, že laskavost není slabost, ale dar
To je podle mě skutečné poselství jeho života — i jeho „hlučné“ smrti.
Neexistují druhořadí lidé
Jak ten pirát napsal…
Můžeme mít jiný humor.
Můžeme poslouchat jiné rádio.
Můžeme mít jiný názor.
Ale žádný člověk není „druhořadý“.
Útoky, zlehčování a posměšky nevypovídají o tom, kdo je jejich terčem.
Vypovídají jen o těch, kdo je potřebují psát.
A možná právě proto Patrik odešel v době, kdy jsme tohle potřebovali slyšet nejvíc.
Abychom si všichni uvědomili jedinou věc:
Láska musí být vidět za života.
Ne až v kondolencích.
Kéž je to jeho největší dar nám všem.
A já věřím, že nám ho nenechal náhodou.
Bulím…
