Článek
Klid začíná u toho, koho a co si pustíme blízko
Na konci roku si často přejeme klid.
Ale klid nezačíná tím, co se děje kolem nás.
Začíná u toho, koho a co si pustíme blízko.
Nejen jako partnery, přátele nebo rodinu.
Ale i jako autority, učitele, trenéry, terapeuty, knihy, filmy a myšlenky, které k sobě pustíme.
Všechno vstupuje do našeho prostoru – a ne všechno tam patří.
Tuhle lekci jsem dostala díky pejskovi
Když pomoc nepomáhá
Když jsem si ho pořídila, neuměla jsem s ním být pevná a klidná zároveň.
Celý život jsem se psů bála. Strach cítili – a reagovali vrčením nebo kousnutím.
A můj strach se tím jen prohluboval.
Proto jsem zamířila na prestižní cvičák.
Zpočátku laskavý, vlídný, vstřícný.
Dokud jsem nezaplatila.
Pak přišel výsměch, ponížení a dril, který neseděl ani psovi, ani mně.
Pes se zhoršil. Já taky.
A místo pomoci přišel chaos.
Až když jsem si přiznala, že tohle není v pořádku, dovolila jsem si odejít.
Ne s pocitem vítězství – ale s pocitem selhání.
A právě tehdy se otevřela jiná cesta.
Přirozená autorita místo her
Dostala jsem se k Rudolfu Desenskému.
Ke člověku, o kterém se často říká, že je přísný, hrubý, ponižující nebo manipulativní.
Já to tak nevnímám.
Z mé zkušenosti je to člověk, který se především bije za psy.
Ne za pohodlí lidí. Ne za jejich ego.
Ale za zvíře, které neumí mluvit a které často doplácí na lidskou nejistotu, strach nebo nezodpovědnost.
Neřeší, jestli je k lidem dostatečně diplomatický, asertivní nebo „psychologicky jemný“.
Řeší, aby pes přestal trpět. A to je jeho priorita.
To, co někdo vnímá jako tvrdost, já vnímám jako přímou reakci v situaci, kde je zvíře v ohrožení.
Ne útok na člověka – ale obranu psa.
Pejsek se uklidnil po pár jeho slovech.
A já s ním.
Dnes jsme sehraný tým. Kámoši jak hrom.
Ne proto, že bych ho zlomila.
Ale proto, že jsem se přestala ztrácet.
O pomoci, která skutečně funguje
Tohle je možná ta nejdůležitější zkušenost z celé té cesty:
Říct si o pomoc samo o sobě nestačí.
Důležité je, komu si o ni řekneme.
Na prvním cvičáku jsem pomoc hledala. Byla jsem otevřená, ochotná učit se.
Ale nebyla tam rezonance. Nebyl tam klid. Nebyla tam úcta – ani ke mně, ani k psovi.
U pana Desenského ano.
On byl v tu chvíli připravený pomoci – a já připravená pomoc přijmout.
A tady je rozdíl, který je zásadní:
Ne každý, kdo nabízí pomoc, je v daný okamžik schopen skutečně pomáhat.
Někdy je člověk sám vyčerpaný, zraněný nebo v boji se sebou.
A pak se „pomoc“ může změnit v tlak, nadřazenost nebo agresi – i když je zabalená do odborných slov a dobrých úmyslů.
Pomoc funguje jen tam, kde jsou obě strany připravené.
Kde si energie rozumí.
Kde se člověk nemusí obhajovat ani zmenšovat.
A když to necítíme, je v pořádku odejít.
Není to nevděk.
Je to zralost.
Není to text o psech
Je to text o lidech.
O tom, jak snadno si pustíme do života někoho, kdo nás rozloží – jen proto, že má titul, jméno, reputaci nebo hezká slova.
A jak dlouho pak zůstáváme, i když už dávno cítíme, že něco nesedí.
Když už si špatně vybereme, není to konec světa.
Vždycky existuje cesta ven.
Vždycky existuje pomoc – když si o ni dovolíme říct jinak a jinde.
Na závěr roku
Na konci roku bych si přála jediné:
Abychom na sebe méně štěkali.
A víc si věci vyříkali dřív, než začneme útočit nebo se bránit.
Abychom pomáhali – ale ne na úkor sebe.
Abychom si chránili svůj prostor.
Protože klid není slabost.
Je to síla, která už nemusí bojovat.
