Článek
Nikdo nás nepřipravil na to, že jednou budeme soupeřit s vlastní dcerou.
Narodí se nám holčička.
Malá. Voňavá. Naše.
Češeme jí vlásky, vážeme mašličky, kupujeme sukýnky s volánky, punčošky, botičky.
Pak přijdou první kabelky, první stíny, první rtěnky.
A mezi tím vším je spousta lásky.
Spousta krásně strávených chvil.
Díváme se na ni a vidíme zázrak.
Jenže čas běží.
Dcera roste do krásy.
A matka stárne.
Ve všech pohádkách to známe.
Nejznámější je Sněhurka.
Nevlastní matka se podívá do zrcadla a zjistí, že už není nejkrásnější.
A tak podá jablko.
Dnes už si nepodáváme otrávené ovoce.
Aspoň ne takhle.
Ale jed podáváme jinak.
„Jsi nějak moc namalovaná.“
„Tohle si na sebe vážně vezmeš?“
„Chodíš nějak shrbeně.“
„Ten kluk se mi nelíbí.“
A říkáme to s pocitem, že to děláme pro její dobro.
Ve skutečnosti jí ale dáváme do ruky svoje vlastní nejistoty.
Svoje neklidy.
Svoje neunesené místo v čase.
Podáváme jí jablko.
A říkáme:
„Kousni si. Je to pro tebe.“
Z milující mámy, která chystala šatičky a sponky,
se nenápadně stane žena,
která začne sledovat svoje vrásky.
Porovnávat.
Snažit se dohnat něco, co už patří minulosti.
A mezi ní a dcerou se začne otevírat tichá propast.
Ne proto, že by se přestaly milovat.
Ale proto, že nedokážeme unést místo, na kterém jsme.
Chceme zpátky to, co už bylo.
Místo toho, abychom stály tam, kde jsme teď.
Říká se „žij v přítomnosti“.
Zní to jako klišé.
Ale ono to není klišé.
Je to možná jedna z nejtěžších věcí v životě a smysl života.
Přijmout, že už nejsme ta dívka.
Ale že jsme žena.
Že jsme něco ztratily.
A něco jiného získaly.
A pak se podívat na svou dceru a říct si:
Ano.
Je krásná.
Je pružná.
Je mladá.
A já jí to přeju.
Ne proto, že musím být lepší.
Ale protože jsem to jednou byla taky.
Jen jsem si toho možná nevšimla.
Tohle se neděje nahlas.
Tohle se děje potichu, uvnitř.
Každá žena někdy ucítí ten bod:
„Taky bych ještě chtěla být takhle mladá.“
A právě tam se rozhoduje.
Jestli podáme jablko.
Nebo ho položíme zpátky.
Nechat dceru jít její cestou.
Nechtít po ní naši divokost ani naši klidnou povahu, jen proto, že takové jsme my.
Ani ji neomezovat naším strachem.
Přijmout, že její svět bude jiný.
Stejně jako jsme my byly jiné než naše matky.
A možná úplně stejně to mají i muži se svými syny.
Chtějí, aby byli jako oni.
A zároveň neunesou, když jsou lepší.
Nepustí je.
Drží.
A říkají, že je to láska.
Možná je.
Ale někdy je to jen strach pustit to, co už není naše.
A tak možná ten největší dar, který můžeme svým dětem dát, není výchova.
Ale svoboda.
Svoboda být jiné.
Lepší.
Jinde.
A my zůstat tam, kde jsme.
V pravdě.
V přítomnosti.
A bez jablka v ruce.
Závěr
A možná to otrávené jablko nedáváme jen svým dcerám.
Možná ho podáváme všude kolem sebe.
V každé větě, která zní jako rada, ale ve skutečnosti je výtkou.
V každém pohledu, který srovnává.
V každém slově, které má druhého „napravit“.
Každá taková věta je malé kousnutí.
Do někoho druhého.
A někdy i do sebe.
Možná bychom místo toho mohly jablko prostě odložit.
A nechat druhé být.
A sebe taky.
