Článek
Od loňského roku píšu na Médium. Už ne do šuplíku.
Všechny svoje úvahy, postřehy, radosti i pochybnosti házím sem.
A pořád jsou chvíle, kdy se bojím text vypustit. Někdy se bojím otevřít komentáře. Není jich pod mými články mnoho, ale to vůbec neznamená, že nemohou bolet.
Někdy totiž jedna jediná věta trefí místo, které si člověk sám před sebou roky chrání.
Jedna taková věta zněla:
Nemáte v sobě pokoru.
Naštvalo mě to.
A bolelo.
Možná právě proto, že slovo pokora řeším celý život.
Co to vlastně je?
Je pokorný člověk ten, který sklopí hlavu? Ten, který ustoupí? Ten, který všechno snese? Ten, který dá ostatním přednost?
Dlouho jsem měla pocit, že ano.
V poslední době jsem ale narazila na vysvětlení, které mi během několika minut rozsvítilo něco, co jsem jednašedesát let neuměla pořádně pojmenovat.
Mimo jiné tam zazněla myšlenka, že pokud neustále pomáháme druhým na úkor sebe, nemusí to být pokora. Může to být naopak nepokora.
A mně se něco sesypalo.
Protože přesně tohle jsem považovala skoro celý život za dobro.
Pomoci. Zařídit. Zachránit. Udělat. Vydržet.
A pak být vyčerpaná a v duchu čekat, jestli si toho vůbec někdo všiml.
Možná to opravdu není pokora.
Možná je pokora také schopnost vědět, kde končím já a začíná druhý.
A potom jsem si vzpomněla na ten komentář.
Nemáte v sobě pokoru.
A poprvé jsem si řekla:
Možná měl ten člověk v něčem pravdu.
Ne proto, že bych byla horší člověk.
Ale protože hodnotím.
Hodnotím lidi. Jejich rozhodnutí. Jejich chování. Někdy velmi rychle.
A potom kritizuji ty, kteří to dělají také.
Au.
Jenže kde končí pozorování a začíná soud?
Když řeknu, že někdo celý život ponižuje ostatní, je to odsouzení? Nebo konstatování toho, co vidím?
Čím hlouběji se do pokory ponořuji, tím méně mám jednoduchých odpovědí.
A možná právě to je dobře.
V posledních dnech mám jednu známou v nemocnici.
Není už mladá.
Celý život byla velmi úspěšná. Otitulovaná. Zvyklá hodnotit, rozhodovat a znát správnou odpověď. Zvyklá, že se před ní otevírají dveře.
A teď leží na nemocničním pokoji mezi ostatními pacienty.
Známí lékaři a lidé z personálu její generace, kteří znali a oceňovali její kariéru, jsou pryč.
Teď ji nikdo nezná.
Najednou jsme v pyžamu skoro všichni stejní.
Titul nepomůže vstát z postele.
Kontakty nepomohou tělu, aby se zahojilo rychleji.
A personál má další pacienty.
Poslouchám ji a slyším, jak pořád hodnotí a manipuluje.
Lékaře. Sestry. Jídlo. Rehabilitaci. Lidi kolem.
A přemýšlím:
Co s člověkem udělá chvíle, kdy svět konečně odmítne pokračovat podle jeho pravidel?
Možná právě tehdy začíná skutečná zkouška pokory.
Nemám ráda větu:
Věk je jen číslo.
Většinou ji říkají lidé, jejichž číslo ještě není příliš vysoké.
A já mám někdy chuť odpovědět:
Počkej, až tím číslem budeš.
Protože věk není jen číslo.
S každým desetiletím nám tělo něco připomene. Něco začne bolet. Něco funguje jinak. Síly nejsou samozřejmostí.
A do života se pomalu vplíží vědomí, že není nekonečný.
Stářím se zabývám už od dětství.
Moji rodiče se podle mého dětského pohledu nechovali hezky k mé babičce. A já jsem si asi v deseti letech slíbila, že to napravím.
Že já budu ke starým lidem hodná.
Samozřejmě jsem nenapravila vůbec nic.
Dnes už vím, že jeden člověk nenapraví společnost. A už vůbec nemůže ostatním poroučet, jak mají žít nebo jak se mají chovat ke svým rodičům.
A také jsem pochopila něco mnohem nepohodlnějšího.
Ne každý starý člověk je milý.
Někteří jsou vzteklí. Panovační. Zlí. Nesnesitelní. Stejně jako mladí.
Jenže dnes se někdy snažím podívat ještě o patro níž.
Co se tomu člověku stalo?
Kdo ponižoval jeho?
Kdo mu tak dlouho bral sebevědomí, až ho začal brát ostatním?
To neznamená omlouvat krutost.
Znamená to vidět za člověkem jeho příběh.
Možná se totiž moudrost člověka nejlépe nepozná v mládí.
Když je zdravý, krásný, talentovaný, bohatý, úspěšný a ověšený tituly, jde životem přece jen snáz.
Mnohem víc mě zajímá, co z člověka zůstane, když mu některé z těch věcí začnou mizet.
Když už nemůže všude.
Když potřebuje pomoc.
Když ho tělo neposlechne.
Když zjistí, že jeho jméno neotevře každé dveře.
Když pochopí, že času před ním pravděpodobně zbývá méně než za ním.
Co začne rozdávat tehdy?
Zášť?
Strach?
Pohrdání?
Nebo zkušenost, humor, klid a laskavost?
Možná právě tady se ukáže, co jsme se celý život učili.
Člověk podle mě není úspěšný jen proto, že něco vybudoval, vydělal nebo vyhrál.
Možná je jednou z největších životních disciplín dojít na konec své cesty a pořád mít chuť žít.
I s omezeními.
I s bolestí.
I s vědomím konce.
A pořád dokázat druhému člověku něco dát.
Ne peníze.
Ne rady, o které nestojí.
Ale trochu světla.
Narodíme se s jiskrou.
A celý život s ní něco děláme.
Možná skutečná otázka není, kolik jsme toho stihli.
Ale v co jsme tu jiskru proměnili.
Jestli se z ní postupně stal diamant porozumění a moudrosti.
Nebo jestli shořela v zášti a nerudnosti.
A já?
Ještě se pokoru učím.
Pravděpodobně budu ještě stokrát soudit, stokrát se mýlit a stokrát si myslet, že už konečně vím, co pokora znamená.
A potom zjistím, že nevím vůbec nic.
Možná je i tohle její součást.
