Článek
Proč vznikají slabé filmy
Nedávno jsem si pustila nový český film.
Nevydržela jsem ani deset minut.
A nebylo to proto, že by byl „jiný“.
Byl jen prázdný.
Začala jsem si klást otázku:
Proč vlastně vznikají slabé filmy?
Film není jen kvalita
Rádi si myslíme, že dobrý film vzniká z talentu.
Že když je dobrý scénář a dobří herci, musí to fungovat.
Jenže film není jen kvalita.
Film je taky:
- peníze
- známosti
- produkce
- a často hlavně bezpečná sázka
Bezpečná sázka znamená:
vezmeme známé tváře,
příběh, který už někde fungoval,
a vytvoříme něco, co nikoho neurazí.
Jenže to často nikoho ani nezasáhne.
Když se tvoří bez rizika
Slabé filmy nevznikají proto, že by lidé neuměli tvořit.
Vznikají proto, že:
- se spěchá
- bojí se riskovat
- a víc než pravda se hlídá výsledek a sledovanost
A tak místo živého příběhu dostaneme konstrukci.
Něco, co má všechny „správné“ prvky,
ale chybí tomu to hlavní:
prožitek.
Proč to někomu vadí víc než jinému
Někomu takový film nevadí.
Podívá se, pobaví se a jde dál.
A pak jsou lidé, kteří to nevydrží.
Ne proto, že by byli „nároční“.
Ale proto, že cítí rozdíl mezi tím, co je vytvořené,
a tím, co je skutečně prožité.
Co s tím
Možná je dobře, že takové filmy vznikají.
Ukazují nám totiž:
- co nechceme
- kde je hranice mezi produktem a uměním
- a jak moc si vlastně ceníme pravdy
A možná ještě něco:
Možná nás to nutí přestat jen kritizovat
a začít tvořit.
Ne bezpečně.
Ale pravdivě.
Někdy je to nebezpečné.
Ale je to jediné, co má smysl.
A jedna věc, velmi důležitá
Neopovrhuj těmi „špatnými“ filmy.
Víš proč?
Ukazují nám:
- co nechceme
- jak to nedělat
- kde je naše vlastní pravda
A vlastně to není nic nového.
Profesor Oldřich Karel (1912–1990), rodák z Pardubic, malíř a grafik zabývající se především krajinomalbou, říkával, že má smysl jít i na špatnou výstavu – protože právě tam získáš srovnání.
Jen jedno je důležité:
toho špatného nesmí být moc.
Zamyšlení na závěr
Film možná není tak daleko od vlastního života, jak si myslíme.
Ten také můžeme žít na efekt, pro potlesk, pro obraz, který chceme ukázat ostatním.
A nebo ho můžeme žít opravdově, bez velkých gest, někdy tiše, někdy nejistě, ale v pravdě k sobě.
Ani jedna z těch cest není nutně lepší nebo horší.
Obě bolí. Obě přinášejí chyby, omyly i chvíle, kdy nevíme, kudy dál.
Ale možná ten rozdíl přijde až na konci.
Ne v tom, kolik jsme sklidili potlesku,
ale v tom, jak se na svůj vlastní příběh dokážeme podívat.
A třeba nám na konci života neukápne slza jako u silného filmu…
ale jen se tiše usmějeme.
Protože budeme vědět, že jsme ho žili dobře.
