Článek
Letos v létě musela malá Thea do nemocnice, měla febrilní křeče a velké horečky. Nakonec se ukázalo, že má zánět mozkových blan. Posílají je na infekční JIP, kde si Theu přebírají sestry. „Šly s ní na pokoj a řekly mi, že mám počkat na chodbě. Hodně plakala,“ popisuje Lenka Konkoľová. Když se po chvíli zeptala, zda může jít dovnitř za svou dcerou, dozvěděla se, že nemá rušit, má jít domů a druhý den si zavolat. „Řekla jsem, že tam chci být s ní a oni trvali na tom, že tam budu překážet, nevejdu se tam a můžu ohrozit její zdravotní stav. Že ji dají něco na spaní, aby prospala celou noc, bude prý víc plakat, když tam bude mít mě.“
Lenka oponovala, že rok a půl starou dceru ještě kojí a že bude plakat, protože ji bude hledat. Že dítě mámu potřebuje, obzvláště když mu je zle. Že jde přece i o její psychické zdraví. Sestry ale odvětily, že Lenka kojí kvůli sobě, protože dítě starší jednoho roku už z kojení nic nemá. A taky, že dítěti je jedno, jestli u něj je matka, nebo ne, že to nepozná, protože je ještě malá. A psychika a psychosomatika se přeceňuje.
„Klidně si před vámi kleknu na kolena, ale nechte mě tady s ní,“ prosila je Lenka.
Nic.
„Budu klidně sedět na židli, jen chci být u ní…“
Zase nic.
Nakonec se sebrala a šla. „Zavíraly se za mnou dveře a já měla pocit, že je všechno v … Co mám dělat? Co když umře? Bude mne celou noc volat a já nepřijdu? Nikdy mi už neuvěří! Já ji tam nechala s těma sestrama, který si myslí, že matky nejsou potřeba. Jak se k ní asi budou chovat? Je tam úplně sama.“
Moc mocných a bezmoc nemocných
V poslední době se do mediálního prostoru dostalo několik příběhů rodičů, kteří nemohli v nemocnici zůstat se svými dětmi – včetně příběhu Lenky a její dcery. Otázka, která se pak vždycky začne řešit, zní: Má, nebo nemá dítě právo na to, aby u něho byla po celou dobu hospitalizace blízká osoba?
Zákon o zdravotních službách, konkrétně paragraf 28, nemluví bohužel zcela jasně. Sice v něm je napsané, že dítě má právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, zároveň tam ale taky autoři novely (což byli nemocniční lékaři včetně tehdejšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera) dopsali, že přítomnost musí být v souladu s vnitřním řádem nemocnice a nesmí narušit poskytování zdravotních služeb. Podle kritiků této pasáže to byl záměr – nemocniční management si chtěl pojistit, že si bude moct na svém pracovišti stanovovat svoje vlastní pravidla.
Právníci, kteří hájí práva pacientů, argumentují Listinou základních práv a svobod nebo Úmluvou o právech dítěte. V každé nemocnici taky visí Charta práv dětí v nemocnici, která právo dítěte na neustálý kontakt se svými rodiči garantuje. Faktem totiž je, že čím víc úzkosti a stresu dítě pociťuje, tím hůř se organismus léčí a hojí. Zejména malé děti si nemají šanci racionálně zdůvodnit, proč leží v nemocnici samy – což může mít za následek i dlouhodobé trauma. Přítomnost rodiče může pomoct přetíženému personálu. Zákonný zástupce by měl dávat souhlas s péčí a nejrychlejší způsob, jak si nemocniční personál může zajistit váš souhlas, je mít vás na blízku.
V současné době ale záleží zejména na štěstí. I na jednom oddělení v jedné konkrétní nemocnici vás jeden lékař může poslat domů a jiný vás tam nechat. Obvyklé argumenty jsou, že končí návštěvní hodiny (vy jako zákonný zástupce ale nejste návštěva) či že tam pro vás není dostatek místa. Stává se taky, že nemůžete doprovodit vaše dítě na speciální vyšetření (třeba na magnetickou rezonanci). Častým argumentem ale je, že tam prostě nemáte co dělat.
S tím se ale mnoho rodičů nechce smířit. A i proto se snaží vybavit lepší argumentací. Existují na to dokonce i kurzy, které shrnují práva rodičů a dětí v nemocnicích a které radí osvědčené postupy a varianty řešení patové situace.
Thea měla štěstí. Lenka Konkoľová se do nemocnice ještě tentýž den vrátila a už zůstala. První čtyři dny spala stočená pod stolkem, pak ji přivezli rozkládací postel. Svou dceru krmila, měřila teplotu, přebalovala, pomáhala ji držet, když ji potřebovali ošetřit nehybnou. V mezičase psala na sociální sítě zprávy, že když se setmí, slyší z ostatních pokojů brekot jiných dětí. Dětí, které jsou samy. Některé sestry jí pak přiznaly, že je jim smutno, když děti musí kurtovat. Viděla taky, jak velmi vytížené sestry chodí k dětem jen v plánovaný čas, buď s jídlem nebo léčivy nehledě na to, jestli dítě pláče, nebo ne.
V kojeneckých ústavech je teplo a čisto, to ale nestačí
Diskuse na toto téma v mnohém připomíná diskusi o kojeneckých ústavech v ČR. Více jak patnáct let se tu řešilo, že by se kojenecké ústavy měly – stejně jako se tomu stalo ve všech ostatních vyspělých zemích – zrušit. Zavedené instituce se ale ruší těžko, i když pozbývají smysl. Argumentem bylo, že dětem se tam dostává kvalitní péče a pracuje v nich zdravotní personál (kojenecké ústavy spadají pod ministerstvo zdravotnictví). Taky je tam teplo, čisto a děti tam nemají hlad.
To ale nestačí, což potvrzují vědecké výzkumy, které všechny docházejí ke stejnému závěru – dítě pro svůj zdravý psychický vývoj potřebuje mít u sebe, zejména na samém počátku, někoho blízkého (tzv. primárního pečovatele) – a potřebuje ho mít výhradně pro sebe. Vědci z Harvardu dokonce uvádí, že pokud tomu tak není, prokazatelně to má vliv na strukturu nervových buněk.
Boj o zrušení kojeneckých ústavů byl bojem o to, co je tady desítky let zavedené, zažité, fungující – zarostlé do útrob našeho státu tak, že bylo těžké se toho zbavit. V nemocnicích se nyní, jak se zdá, odehrává ten samý boj – boj o zažitou představu toho, že odborník dělá svou práci nejlépe, jak dovede (což nikdo nerozporuje), a my ho u toho nemáme rušit.
Případné vítězství u soudu, kam nyní směřuje několik žalob rodičů, nemusí ale podle právníků automaticky znamenat změnu stávajícího status quo. Kýžená změna bude možná muset přijít odjinud – od nás všech. Je třeba opakovat stále dokola, že někdo, kdo je malý, potřebuje u sebe mít někoho, koho má rád a komu důvěřuje. Je třeba se ptát na lékařských fakultách, kolik se toho budoucí lékaři učí o traumatu. Je třeba chodit do nemocnic vybavení argumentací, která bude věcná a nebude agresivní. Protože právě rodičovská agresivita je pro nemocnice často důvodem, proč tam rodič nemůže zůstat.
V souvislosti s kojeneckými ústavy je tu ale ještě jedna paralela, která by mohla věci posunout vpřed. Když se nevedlo na půdě Sněmovny přesvědčit poslance, aby kojenecké ústavy zrušily, místo „shora“ na to zkusili jít „zdola“. Proti liknavosti českého státu se před lety postavil Zlínský kraj, který se rozhodl se, že už nechce na svém území žádný kojenecký ústav. A jelikož jsou to právě kraje, které zřizují tento typ ústavů – mohou je taky zrušit, což ve Zlíně udělali. Oba dva své kojeňáky přetransformoval na krizová místa, kde ohrožené rodiny dostávají okamžitou pomoc. Jako ve Zlíně se následně snažily postupovat i v dalších krajích. Dětí v kojeneckých ústavech začalo postupně ubývat – až jich na jaře 2021 bylo v ústavech 228 ve věku do tří let. A tehdy se taky povedlo prosadit ve Sněmovně jejich úplné zrušení od roku 2025.
To samé by se mohlo stát i v nemocnicích. I tady bychom se mohli vydat cestou „zdola“. Pokud by začalo přibývat nemocnic, které by se hlásily k tomu, že jsou „family friendly“, mohlo by to motivovat další nemocnice k tomu samému – a zvýšil by se tak zároveň tlak na ty, které „strnuly v časech minulých“. Dnes se jako o příkladu dobré praxe často mluví o dětském oddělení v havířovské nemocnici, kde jsou rodiče více než vítaní. Takovým musíme tleskat.
