Článek
Ten příběh měl na začátku vcelku jasné obrysy. Kluk s Aspergerovým syndromem se chystá na druhý stupeň do nové školy, svojí spádové, která je jen pár set metrů od domu, kde žije od mala se svojí babičkou a dědou. Škola ve středočeském Komárově má obavy. Babička taky. A do toho se objevuju já, novinářka, s dotazem, zda mohu do školy jezdit a sledovat inkluzi v praxi a v reálném čase.
Je cítit, jak se za vyslovováním jeho diagnózy skrývají obavy. Jak moc těžké bude zvládnout projevy chování dítěte s poruchou autistického spektra? Bude spolupracovat? Nebude agresivní? Toho se obávají ve škole. A jak to celé zvládne Vašek? – obávají se prarodiče.
Od září 2021 jsem si sedala každý měsíc do třídy, vždycky na pár hodin, a pozorovala, jak se všichni sžívají. Pravidelně jsem se bavila s Vaškovou asistentkou, třídní učitelkou i ředitelem školy. Často jsme řešili, jak se Vašek nehlásí a rovnou vykřikuje (nutno říct, že obvykle k věci). Největší problémy přicházely o přestávkách. Vašek bezcílně bloumá po třídě nebo po chodbě a nemá, s kým by se bavil. Je sám. Aby na sebe upoutal pozornost, volí různé strategie – obvykle takové, které jeho spolužáky štvou.
Nebylo by mu dobře jinde?
Nepravidelně se na školních chodbách, ve sborovně i ředitelně objevuje otázka, zda do běžné školy „takové“ děti patří a zda by jim nebylo dobře jinde. Ale kde? Vašek je inteligentní kluk (na konci šesté třídy má dvě dvojky, na konci sedmé má na vysvědčení dvojky čtyři).
Děti jako Vašek mají (právo) chodit do běžných škol a každý rok kvůli tomu narůstá počet asistentů/ek. Stejně je tu ale patrná skepse mnoha škol i části veřejnosti. Bezpochyby k ní přispěl bývalý prezident Miloš Zeman, který rád opakoval, že inkluze je ideově špatně, protože handicapovaným je nejlépe „mezi svými“. Inkluzivní školství naopak razí ideu, že nemáme děti od sebe oddělovat, protože v reálném světě žijeme taky pospolu, v jednom domě, v jednom městě…
Dříve se školy obávaly žáků s mentálním postižením (mimochodem - dnes je většina dětí s lehkým mentálním postižením v běžných školách). Momentálně se školy obávají zejména žáků, které svoje problémy manifestují v chování.
Anketa
Mylná diagnóza
Sleduju Vaška už osm měsíců a přichází zvrat. Je duben 2022. Zjišťuji, že Vašek není kluk s Aspergerovým syndromem. Neexistuje žádná lékařská zpráva, v níž by stálo, že má poruchu autistického spektra. Dokonce se ukazuje, že vyšetření na specializovaném pracovišti, na kterém byl ve svých šesti letech, tuto diagnózu nepotvrdilo.
Zajímá mne, jak se stane, že malý kluk dostane takovou nálepku. Začnu chodit za Vaškovou babičkou. Vypráví mi, jak adoptovali holčičku, říkejme jí Petra. Petra v pětadvaceti letech porodila – Vaška. Jenže se o svého syna odmítla po pár měsících starat. To se někdy dětem, které prožily část dětství v ústavní péči, stává – nikdo je nechoval, nebral z postýlky kdykoli zaplakaly a ony postupně ztratily důvěru ve svět a v to, že se v něm dají navazovat bezpečné a láskyplné vztahy. Absence lásky v raném věku způsobí, že to samé nedokážou ústavní děti nabídnout ani svým vlastním dětem (popsané je to jako teorie attachmentu neboli citové vazby).
Péče o Vaška se po pár měsících ujímá babička. Vaška ale ztráta jeho mámy poznamená. Dlouho nemluví, a když už pak začne, dlouho nechce slovo máma vyslovit. V mateřské školce je odstrkovaný a nepochopený, babička se proto rozhodne dát ho do speciální školky, kam chodí různě postižené děti. A pak, na první stupeň, začne Vašek chodit do logopedické (bývalé zvláštní) školy.
Klíč k oné nálepce se nachází právě tady. Během těch let o něm mnoho lidí ve školce i na prvním stupni prohlásí, že je to „jasný Asperger“, a tento mylný verdikt se nakonec stává součástí Vaškova života. (Celou reportáž z prvního roku, která vyšla v červnu 2022, si můžete přečíst zde v magazínu Reportér.)
Rok druhý
Časosběrná reportáž pokračuje. Vašek jde v září 2022 do sedmé třídy a moje pozornost a cesty další školní rok směřují ponejvíc do středočeského Berouna. Vašek sem začal jezdit do organizace Pro zdraví 21. Ta nabízí dětem a jejich rodinám „balíček“ služeb – mají tu psycholožku, psychiatričku, sociální pracovnice a taky speciální pedagožku.
Organizace vždycky nejprve zmapuje, co každé k nim přicházející dítě potřebuje, a pak se mu snaží nabídnout komplexní pomoc. Výhodou je to, že je vše na jednom místě a odborníci spolu pracují, mohou se radit, koordinovat své kroky. Takových organizací ale v Česku moc není, konkrétně tři.
V Berouně se ukazuje, že Vašek musí trénovat svoje socio-emoční dovednosti a taky se vypořádat se ztrátou matky. Berounská organizace zároveň apeluje na to, aby začal víc času trávit se svými vrstevníky. Vašek je totiž už roky sám. Ve škole ani mimo ni nemá žádné kamarády, odpoledne tráví doma ve společnosti prarodičů, počítače a svého psa.
Vašek dělá postupně pokroky… (V magazínu Reportér vyšel letos červnu druhý díl mého časosběru.)
Být součástí party
Vím, že to, co teď napíšu, je můj dojem. Ale viděla jsem to na vlastní oči a nejde to pominout. Zažila jsem Vaška ve škole, odmítaného v prostředí, kde se neustále tak trochu očekává, co a kdy provede. Zažila jsem, jak se na něj hledí skrze jeho diagnózu. Jak se jen málokdo dívá na něj – jaký skutečně je a co potřebuje. A pak jsem ho zažila na místě, kde se k dětem přistupovalo jinak.
Loni i letos se povedlo, že Vašek odjel na tábor, který kdysi začala spolupořádat současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Měla jsem možnost vidět Vaška, který zažil to, co zřejmě nikdy dříve nezažil – byl na místě, kde ho lidé viděli. Vím, že tábor trval vždy jen jeden týden, ale stejně mi to dalo naději – že nemusíme být všichni speciální pedagogové/žky ani mít kdovíjaké dovednosti či znalosti, že prostě pro začátek stačí, když vezmeme všechny děti do party.
Nikdo z nás by nechtěl žít ve světě, kde ho nikdo nevidí. Můžeme se tedy divit, když to nedává malej kluk?
***
Tento materiál byl podpořen grantem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
