Článek
Explosia je firma, kterou stát před lety koupil od holdingu Andreje Babiše s argumentem, že jde o klíčový podnik pro bezpečnost republiky. A nyní? Tentýž Andrej Babiš mluví o jejím prodeji zahraničním zájemcům. V době války v Evropě. V době masivního zbrojení. V době, kdy státy po celé EU naopak strategické kapacity skupují a chrání.
Pokud tohle není minimálně důvod k extrémnímu podezření, pak už asi nic.
Strategická byla tehdy. Dnes už ne?
Historie je v tomto případě naprosto devastující. Explosia patřila do struktur spojených s Agrofertem a stát ji v minulosti odkoupil právě s vysvětlením, že jde o strategický podnik, který musí být pod veřejnou kontrolou. Server HlídacíPes už v roce 2015 připomínal, že to byl právě Babiš, kdo vládu přesvědčoval, že výrobce trhavin má vlastnit stát.
Takže si to shrňme:
- když podnik vlastnil Babišův okruh, bylo nutné, aby ho draze koupil stát,
- dnes, když je podnik ziskový a geopoliticky cennější než kdykoli dřív, má být zase prodán.
To není změna názoru. To je naprostý rozklad elementární logiky veřejného zájmu.
A právě tady vzniká obrovský prostor pro otázky, které zatím nikdo uspokojivě nezodpověděl.
Komu by takový prodej skutečně prospěl?
Premiér veřejně tvrdí, že zájem má Francie a další evropské firmy. Zároveň zaznělo, že jediným kritériem by byla cena.
Jenže strategické obranné podniky se přece neprodávají jako skladová hala nebo developerský pozemek.
Explosia není jen „firma“. Je to:
- výrobce výbušnin,
- součást evropského muničního řetězce,
- držitel know-how,
- bezpečnostní infrastruktura státu.
V situaci, kdy Evropa zoufale řeší nedostatek výrobních kapacit pro munici, působí úvahy o privatizaci téměř absurdně.
A proto nelze ignorovat otázku:
Proč se vůbec takový nápad objevil?
Podezření zesiluje samotný způsob komunikace
Podle Ekonomického deníku Babiš na jednání s armádními představiteli údajně mluvil o prodeji Explosie za „20 miliard“ a o tom, že by si stát ponechal „zlatou akcii“.
To není standardní strategická debata vlády. To zní jako improvizovaný obchodní brainstorming člověka, který stále uvažuje optikou dealmakera, nikoli státníka.
A právě zde vzniká největší problém celé kauzy:
neustálé rozostřování hranice mezi státem a byznysem.
Andrej Babiš je politik, jehož kariéra je dlouhodobě zatížena otázkami střetu zájmů. A když stejný člověk:
- nejprve prodá státu strategický podnik,
- následně ho stát roky rozvíjí,
- firma získá obří význam díky válce a evropskému přezbrojování,
- a potom tentýž politik začne mluvit o jejím dalším prodeji,
tak je naprosto legitimní ptát se:
Kdo na tom má vydělat tentokrát?
Bezpečnost státu není položka na zalepení rozpočtu
Babiš zároveň naznačil, že výnos z prodeje by mohl pomoci financovat závazky vůči NATO.
To už je úplně alarmující.
Prodávat klíčovou obrannou infrastrukturu proto, aby stát krátkodobě získal hotovost, je přesně typ uvažování, který v minulosti vedl k fatálním privatizačním chybám. Jednorázový příjem. Trvalá ztráta kontroly.
Navíc v okamžiku, kdy mají výrobci munice rekordní strategickou hodnotu.
Civilizované státy si podobné podniky chrání.
Nevyvěšují na ně cenovku.
Tohle není normální. A veřejnost by měla být velmi hlasitá
Na celé věci možná není nejděsivější samotný nápad prodeje. Ale to, jak samozřejmě je prezentován.
Jako by bylo normální:
- převádět strategické podniky mezi státem a soukromými zájmy,
- měnit „strategickou důležitost“ podle aktuální politické potřeby,
- a vést debatu o bezpečnostní infrastruktuře stylem investičního makléře.
Není.
A pokud v této zemi ještě funguje alespoň základní instinkt sebezáchovy, musí kolem Explosie zaznít naprosto zásadní otázky:
- Kdo inicioval úvahy o prodeji?
- Kdo všechno jedná se zahraničními zájemci?
- Existují poradci, prostředníci, lobbisté?
- Kdo by inkasoval provize?
- Proč se stát zbavuje podniku, který sám označoval za strategický?
- A proč právě teď?
Protože pokud se na podobné věci přestaneme ptát, skončí republika jako servisní organizace pro mocenské a obchodní zájmy několika vyvolených lidí.
A přesně tím celý příběh Explosie začíná nepříjemně zavánět.
