Jan Roček: přežil Osvětim, utekl komunistům skokem z lodi a jeho synové dobyli svět vědy

Jenže život Jana Ročka není román ani legenda — je to skutečný příběh člověka, který přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti, přišel o rodiče i sestru, stal se uznávaným chemikem a později utekl z komunistického Československa způsobem, který připomíná hollywoodský thriller: se ženou a dvěma malými syny skočil z lodi do moře, aby doplaval ke svobodě.

Jeho osud v sobě spojuje dvě totality 20. století — nacismus a komunismus. Nejprve mu nacisté vzali mládí, domov i rodinu. Poté, když se po válce snažil znovu vybudovat normální život, pochopil, že ani nový režim nepřináší skutečnou svobodu.

Dnes je Janu Ročkovi 102 let. Patří k posledním žijícím svědkům holocaustu a jeho životní příběh je zároveň příběhem celé jedné evropské epochy — příběhem člověka, který dvakrát utíkal před systémem, jenž rozhodoval o lidské hodnotě bez ohledu na člověka samotného.

Narodil se 24. března 1924 v Praze jako Jan Robitschek do sekularizované židovské rodiny. Otec Hugo byl legionář, podnikatel a vlastník menší továrny na laky, matka Bedřiška pocházela z Jablonce nad Nisou. Rodina byla plně integrovaná do českého prostředí a Janovo dětství bylo zpočátku klidné a zcela obyčejné.

Studoval gymnázium, měl přátele, plány i představy o budoucnosti. Nic nenasvědčovalo tomu, že se během několika let stane vězněm koncentračního systému.

Pak přišel rok 1939.

Po nacistické okupaci Československa začala protižidovská opatření rychle a systematicky. Jan musel opustit gymnázium, v občanském průkazu se objevilo velké písmeno „J“ a normální život skončil. Přátelé mizeli, možnosti studia i práce se zavíraly a každodennost se změnila v permanentní připomínku toho, že režim člověka nehodnotí podle schopností, ale podle původu.

Začal pracovat ve strojní dílně na výrobu kovového nábytku pro lékařské a zubařské ordinace a později absolvoval chemický laborantský kurz organizovaný židovskou obcí. Právě tehdy vznikla jeho celoživotní láska k chemii — oboru, který mu později pomohl postavit nový život.

V květnu 1942 byla celá rodina deportována do Terezína.

Terezín bývá někdy zjednodušeně popisován jako „ghetto“, ale ve skutečnosti šlo o přestupní stanici mezi životem a smrtí. Místo přeplněné hladem, nemocemi, strachem a neustálou nejistotou.

Jan bydlel nejprve s otcem v Sudetských kasárnách, matka a sestra Helga byly ubytovány jinde. Rodina zůstala fyzicky blízko, ale normální rodinný život už neexistoval.

Pracoval v chemické laboratoři, což mu poskytovalo alespoň určitou strukturu a smysl. A právě v Terezíně poznal Evu Porgesovou, mladou ženu, která se později stala jeho manželkou. I v prostředí, kde smrt byla každodenní realitou, vznikl vztah, který přetrval celý život.

Rodina měla navíc určitou ochranu díky příbuznému Erichu Klappovi, lékaři a členu židovské samosprávy v Terezíně. Jeho postavení pomáhalo oddalovat transporty „na východ“, které ve skutečnosti často znamenaly cestu bez návratu.

Ani tato ochrana však nemohla trvat věčně.

Dne 28. září 1944 byl Jan zařazen do transportu do Osvětimi.

V tu chvíli se otevřela další kapitola jeho života — ta nejtemnější.

Osvětim nebyla jen koncentrační tábor. Byla průmyslovým systémem smrti. Člověk tam přestával být osobností a stával se číslem. Krematoria, plynové komory a každodenní selekce byly tak absurdní, že jim nově příchozí zpočátku ani nedokázali uvěřit.

Jan přežil díky tomu, že se přihlásil jako kovodělník. Tato zdánlivě malá věc mu zachránila život. Byl přeložen do pracovního tábora Meuselwitz, kde pracoval u soustruhu. Nebyla to svoboda, jen odklad smrti.

Později následovala další evakuace směrem ke Kraslicím a pochod smrti — jedna z nejkrutějších kapitol konce války. Vyčerpaní vězni byli hnáni pěšky bez jídla, bez odpočinku a bez jistoty, že další ráno ještě přijde.

Na konci války už Jan neměl sílu ani vstát. Lehl si a bylo mu téměř jedno, co bude dál.

Právě tehdy válka skončila.

Do nemocnice v Žatci dorazil jako vyčerpaný přeživší. Tam se dozvěděl nejhorší zprávu: jeho rodiče i sestra Helga válku nepřežili.

Zůstal sám.

Po válce našel znovu Evu. Vzali se v roce 1947 a oba vystudovali chemii. Jan pokračoval na ČVUT, absolvoval aspiranturu pod vedením Otto Wichterle a od roku 1953 pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd.

Z člověka, kterému režim kdysi zakázal studovat kvůli původu, se stal uznávaný vědec.

Narodili se jim dva synové — Martin a Tomáš.

Rodina se snažila žít normální život. Jan i Eva nebyli komunisté, ale zpočátku věřili, že poválečný stát může být sociálně spravedlivý a zároveň demokratický. Velmi rychle však pochopili, že realita je jiná.

Třídní nenávist, ideologická kontrola, tlak na poslušnost a systém, který rozhodoval o člověku bez člověka samotného — to vše bylo pro ně až příliš známé.

Jan si uvědomil, že pokud chce skutečně svobodný život pro své děti, musí odejít. Rozhodl se k druhému útěku svého života.

Dlouhé roky hledal cestu ven. Přemýšlel o falešných pasech, útěku přes hranice i dalších zoufalých možnostech. Každá varianta znamenala obrovské riziko — nejen pro něj, ale i pro Evu a děti.

Nakonec přišla příležitost v létě 1960.

Rodina odjela s turistickou skupinou do východního Německa. Dne 24. července 1960 nastoupili Jan, jeho žena Eva, její matka Anna Marie Trojanová a jejich dva malí synové na východoněmeckou loď směřující do dánského přístavu Gedser.

Martinovi bylo šest let. Tomášovi čtyři.

Právě jejich věk činil celé rozhodnutí ještě dramatičtějším. Nešlo jen o útěk dospělých. Šlo o rozhodnutí skočit do neznáma se dvěma malými dětmi v náručí.

Když loď přirazila k molu, většina cestujících sledovala běžný ruch přístavu. Ročkovi mezitím zamířili na opačnou stranu lodi.

A skočili.

Jan měl v náručí malého Tomáše, Eva nesla Martina. Jan později ve svých memoárech My Life 1924–1966 vzpomínal, že plaval na zádech jednou rukou, zatímco druhou držel dítě nad hladinou. Ztratil brýle, orientaci i síly. Nevěděl, kde přesně je břeh, věděl jen, že se nesmí vrátit.

Eva plavala jiným směrem. Na molu jí a Martinovi pomohl dánský zachránce. Nejprve mu ale téměř nevěřila — potřebovala si být jistá, že opravdu stojí na svobodném Západě. Za nimi mezitím Němci spustili gumový člun a Jan byl jen několik metrů od dopadení.

Nakonec zazněla věta, na kterou nikdy nezapomněl: „Tady už nemůžeme nic dělat.“

Janovi s Tomášem pomohl jiný dánský zachráce Jens West.

Byli zachráněni.

Po příjezdu do Kodaně vznikla slavná fotografie: Jan zabalený v dece se spícím Martinem, vedle policista s malým Tomášem. Tento obraz se stal symbolem jejich útěku.

Jejich příběh zaujal i v Dánsku natolik, že se stal inspirací pro knihu Uprchlíci od Jespera Clemmensena.

Nešlo už jen o soukromou rodinnou vzpomínku. Stal se z něj příběh evropské paměti.

Po několika měsících získala rodina speciální vízum pro vědce a odešla do Spojených států. Jan působil na Harvardu, později na Catholic University ve Washingtonu a významnou část kariéry strávil na University of Illinois v Chicagu. Eva byla rovněž profesorkou chemie.

Začínali znovu — v nové zemi, s novým jazykem a bez jistoty. Tentokrát však ve svobodě.

Jejich synové vyrůstali už ve světě, kde nebylo nutné utíkat.

Starší syn Martin Roček se stal jedním z nejvýznamnějších teoretických fyziků českého původu. Působí jako profesor na Stony Brook University a patří mezi světově uznávané osobnosti v oblasti teoretické fyziky, zejména superstrun, supersymetrie a matematických základů moderní fyziky. Je laureátem prestižních vědeckých ocenění včetně ceny Nadace Neuron za celoživotní přínos vědě.

Mladší syn Thomas Rocek se prosadil v archeologii. Mimo jiné se zúčastnil i výzkumu v evropském neolitu. Je stále profesorem na katedře antropologie na University of Delaware. Předtím působil i na University of Michigan nebo Oregon State University.

Rodina, která kdysi utíkala z totality skokem do moře, dala světu dvě výrazné vědecké osobnosti.

Je pozoruhodné, že právě synové byli těmi, kdo rodiče po letech přemluvili, aby své vzpomínky konečně sepsali. Díky nim vznikly memoáry My Life 1924–1966, které dnes slouží jako mimořádně cenné svědectví nejen o holocaustu, ale i o útěku před komunismem.

Děti, které rodiče kdysi nesli v náručí při útěku do moře, se tak staly těmi, kdo jejich příběh zachránili pro historii.

Jan Roček je dnes ve věku 102 let stále živým svědkem dějin. Ještě v posledních letech osobně vystupoval na univerzitách a hovořil se studenty o holocaustu, Terezíně i Osvětimi.

Neprezentoval se jako hrdina. Spíše opakoval, že přežití nebylo hrdinství, ale často souhra náhody, rozhodnutí a štěstí.

Nikdy nemluvil jazykem nenávisti. Naopak zdůrazňoval, že zlo není vlastností jednoho národa — ale možností každé společnosti, pokud zmizí odpovědnost, empatie a morální hranice.

Právě proto jeho příběh není jen vzpomínkou na minulost.

Je varováním.

Připomíná, že svoboda není samozřejmost. Že civilizace může velmi rychle sklouznout k systému, který začne rozhodovat o lidské hodnotě podle původu, názoru nebo poslušnosti.

A také připomíná, že někdy je třeba za svobodu skutečně plavat vlastní silou.

Doslova.

A že i po největší temnotě může přijít nový život — pokud člověk neztratí odvahu doplavat na druhý břeh.

Za laskavého přispění fotkami z rodinného archivu a korekturami Tomáše Ročka - děkuji !