Karel IV. a krvavý Norimberk: Temná stránka „Otce vlasti“

České školství i veřejný prostor z něj po generace vytvářejí obraz kultivovaného vládce a symbol zlatého věku českých zemí.

Jenže skutečné dějiny bývají složitější než národní legendy.

Vedle obrazu panovníka, který budoval Prahu jako reprezentativní centrum Evropy, existuje i mnohem méně známá a výrazně temnější kapitola jeho vlády — období protižidovských pogromů během morové epidemie v polovině 14. století. Jedním z nejtragičtějších míst tehdejšího násilí byl Norimberk.

Roku 1348 zasáhl Evropu černý mor. Ve městech umírali lidé po tisících, obchod se hroutil a společnost zachvacovala panika. Středověký člověk nedokázal katastrofu vysvětlit, a tak zoufalství rychle hledalo viníka.

Po Evropě se začaly šířit fámy, že Židé otrávili studny a způsobili epidemii. Obvinění byla smyšlená, ale ve světě ovládaném strachem, náboženskými předsudky a pověrami stačila k rozpoutání masového násilí.

Od Francie přes Švýcarsko až po německá města následovaly pogromy — rabování, vypalování synagog a vraždění celých komunit.

V Norimberku vyvrcholilo násilí roku 1349. Místní židovská komunita byla prakticky zničena. Domy byly vyrabovány, obyvatelé zavražděni nebo vyhnáni a jejich majetek přešel do rukou měšťanů a šlechty.

Na místě zničené synagogy později vyrostl kostel Frauenkirche — symbol nového pořádku vystavěného doslova na troskách vyhlazené komunity.

Dnes se na náměstí, kde kdysi stálo centrum židovské čtvrti, konají vánoční trhy. Jen málokdo z návštěvníků tuší, že právě zde došlo k jednomu z nejkrvavějších protižidovských pogromů středověké Evropy.

Pogromy však nebyly pouze iracionálním výbuchem davové nenávisti. Ve hře byly také peníze, moc a politika. Mnoho dlužníků se smrtí židovských věřitelů zbavilo svých závazků a města získala cenný majetek. Antisemitismus se tak nebezpečně propojil s ekonomickým oportunismem.

A právě zde začíná nepříjemná otázka pro český historický mýtus.

Židé byli ve středověké říši formálně pod panovníkovou ochranou. Karel IV. tedy měl nejen autoritu, ale i právní důvod proti násilí zakročit. Historické prameny však ukazují něco jiného.

Karel IV. nejenže pogromům často nezabránil, ale v některých případech jejich následky předem právně připravoval. Norimberským měšťanům postupně garantoval právo na převzetí židovského majetku a poskytoval jim amnestie za násilí spáchané na Židech. V jednom z dokumentů dokonce předem daroval několik židovských domů novým majitelům s dodatkem, že na ně přejdou poté, „co budou jejich obyvatelé pobiti“.

Podle některých historiků tak nešlo pouze o pasivní toleranci násilí, ale o cynickou mocenskou politiku. Mladý panovník tehdy potřeboval podporu významných říšských měst v boji o upevnění své pozice v říši. Norimberk i další města na oplátku získávaly lukrativní pozemky, majetek a možnost zbavit se dluhů vůči židovským věřitelům.

Norimberský pogrom navíc nebyl izolovaným excesem. Podobně postupoval Karel IV. i ve Frankfurtu nad Mohanem, kde městu fakticky přenechal Židy „svobodné vůli“ městské rady. Následný pogrom skončil vypalováním domů i zabíjením obyvatel. Panovník následně město zbavil odpovědnosti a získal finanční kompenzace.

Právě zde se střetává historická realita s českou tendencí Karla IV. idealizovat. Z „Otce vlasti“ se v národní paměti stal téměř morální archetyp dobrého vládce — moudrého, vzdělaného a spravedlivého panovníka stojícího nad brutalitou své doby. Jenže středověká politika byla především pragmatická. Vládci často chránili menšiny pouze tehdy, pokud to bylo ekonomicky nebo mocensky výhodné.

A Karel IV. nebyl výjimkou.

Další pozoruhodný paradox Karlovy vlády spočívá v tom, že zatímco v některých městech říše docházelo k pogromům a vyhánění Židů, část pronásledovaných nakonec nalezla útočiště právě v Praze.

Po událostech v Norimberku a dalších německých městech zamířili někteří přeživší do Českého království. Praha tehdy představovala relativně stabilnější a bezpečnější prostředí než oblasti zachvácené protižidovskou hysterií.

Nešlo o žádný středověký ideál tolerance. Židé i zde čelili omezením, zvláštním daním i právní nerovnosti. Přesto byly podmínky v českých zemích v mnoha ohledech výrazně snesitelnější než v částech Německa, kde celé komunity mizely v plamenech.

Pražská židovská obec navíc patřila k významným centrům židovského života ve střední Evropě. Existence organizované komunity, obchodních vazeb i náboženského zázemí umožňovala uprchlíkům snazší začlenění. Pro mnohé to znamenalo doslova rozdíl mezi životem a smrtí.

Nelze dnes přesně určit, kolik přeživších norimberských Židů nalezlo nový domov právě v Praze ani které pozdější pražské židovské rody z nich přímo vzešly. Historici se však shodují, že Praha patřila mezi města, která po pogromech poloviny 14. století přijímala uprchlíky z německých oblastí říše. Je proto pravděpodobné, že část pozdější slavné pražské židovské komunity tvořili potomci lidí, kteří unikli násilí v Norimberku a dalších městech postižených pogromy.

I zde je však potřeba opustit romantickou představu osvíceného panovníka poskytujícího milosrdnou ochranu pronásledovaným. Ochrana židovských komunit byla především otázkou státního a ekonomického zájmu. Židé přinášeli obchodní kontakty, finanční služby i daňové příjmy. Panovník proto mohl v různých částech své říše postupovat rozdílně podle toho, co bylo zrovna výhodné.

Možná nejzajímavější není pouze samotná role Karla IV. během pogromů roku 1349, ale také to, jak málo se o této části jeho vlády mluví.

Česká společnost si z Karla IV. vytvořila téměř nedotknutelný symbol. Panovníka, kterého známe z učebnic jako moudrého vladaře, budovatele Prahy a „největšího Čecha“. Jeho sochy stojí na nejviditelnějších místech, jeho jméno nesou školy, univerzity i mosty. Jen málokdy se však vedle tohoto obrazu připomíná, že šlo zároveň o středověkého mocnáře schopného tvrdého pragmatismu a politických kalkulů.

A právě zde vyvstává nepříjemná otázka:

Změnil by se dnešní obdiv ke Karlu IV., kdyby si většina lidí plně uvědomovala i tuto temnější stránku jeho vlády?

Možná ne. Možná by jej lidé stále považovali za mimořádného státníka, který zásadně formoval české země. Jenže už by nešlo o pohádkového „Otce vlasti“, nýbrž o reálného panovníka své doby — schopného velkých činů i morálních selhání.

A právě proto vyvstává další otázka: neměla by se i tato stránka Karlovy vlády objevit v českých učebnicích výrazněji a otevřeněji?

Ne proto, aby byl Karel IV. démonizován nebo „rušen“ moderním pohledem na minulost. Smyslem dějepisu přece nemá být vytváření bezchybných národních ikon, ale snaha pochopit minulost v celé její složitosti. Zkreslování historických osobností ničemu nepřispívá. Naopak vede k tomu, že si společnost vytváří zjednodušené mýty místo realistického pohledu na vlastní dějiny.

Moderní sebevědomá společnost by měla být schopna připustit, že i její nejvýznamnější historické osobnosti měly své temné stránky. Neumenšuje to jejich význam ani historický přínos. Pouze to nahrazuje idealizovanou legendu skutečným člověkem.

Podobné rozpory ostatně nejsou výjimečné ani v jiných zemích. Mnohé národy mají historické osobnosti, které jedni oslavují jako symbol státnosti a národní hrdosti, zatímco druzí připomínají jejich spojení s násilím, útlakem nebo pronásledováním. Národní paměť si totiž často vybírá, které části minulosti zdůrazní a které upozadí.

Právě schopnost přijmout i rozpory vlastních dějin je však známkou historické vyspělosti společnosti. Uznat velikost Karla IV. a zároveň nezavírat oči před tím, že během jeho vlády byly v některých částech říše ničeny židovské komunity, není útokem na české dějiny. Naopak — je to pokus chápat je dospěleji a bez legendárního nátěru.

Možná pak Karel IV. nepůsobí menší.

Jen lidštější.