Před 120 lety se narodila Hannah Arendtová, jejíž varování dnes zní až mrazivě

Když se řekne Hannah Arendtová, většině lidí se vybaví pojem „banalita zla“. Ve skutečnosti však její život vydá na román. Byla studentkou Martina Heideggera, před nacisty musela uprchnout z Německa, prošla internačním táborem ve Francii a jako osoba bez státní příslušnosti začínala nový život ve Spojených státech. Nakonec se stala jednou z nejuznávanějších politických teoretiček minulého století.

Narodila se 14. října 1906 v Hannoveru. Krátce nato se rodina přestěhovala do tehdejšího Königsbergu, dnešního Kaliningradu. Otec zemřel, když jí bylo pouhých sedm let, a vychovávala ji matka Martha, která dceru vedla k samostatnosti, kritickému myšlení a občanské odpovědnosti. Právě tyto hodnoty se později staly základem jejího celoživotního díla.

Už jako školačka odmítala bezmyšlenkovité přijímání autorit. Když se ve škole setkala s antisemitskými poznámkami, neváhala se ozvat. Tato neochota mlčet tváří v tvář nespravedlnosti ji provázela po celý život.

V devatenácti letech začala studovat filozofii na univerzitě v Marburgu. Tam poznala profesora Martina Heideggera, jednu z nejvýznamnějších osobností moderní filozofie. Jejich vztah však nezůstal pouze akademický. Přestože byl Heidegger ženatý a o sedmnáct let starší, stali se milenci.

Později Arendtová pokračovala ve studiích u Karla Jasperse na univerzitě v Heidelbergu, kde získala doktorát prací o pojetí lásky u svatého Augustina.

Osobní příběh s Heideggerem však nabral tragický rozměr. Heidegger po nástupu Adolfa Hitlera podpořil nacistický režim a vstoupil do NSDAP. Pro Arendtovou to bylo hluboké zklamání. Přesto mezi nimi po válce došlo k obnovení kontaktu, což dodnes vyvolává mezi historiky i filozofy živé debaty.

Po Hitlerově převzetí moci v roce 1933 začala shromažďovat důkazy o nacistické protižidovské propagandě. Gestapo ji zatklo a několik dní vyslýchalo.

Po propuštění pochopila, že v Německu už budoucnost nemá.

Přes Československo a Švýcarsko uprchla do Paříže, kde pomáhala sionistickým organizacím organizovat odjezdy židovských dětí do Palestiny. Zkušenost pronásledované uprchlice ji navždy změnila.

Ani Francie jí bezpečí neposkytla. Po vypuknutí druhé světové války byla jako německá občanka internována v táboře Gurs na jihu Francie.

Z tábora se jí podařilo uprchnout. Přes Marseille, Španělsko a Portugalsko se roku 1941 dostala do Spojených států, kde začínala úplně od nuly.

Několik let žila bez státní příslušnosti. Americké občanství získala až v roce 1951.

Právě zkušenost člověka bez domova, bez pasu a bez ochrany státu výrazně ovlivnila její pozdější úvahy o lidských právech, občanství a odpovědnosti demokratických společností.

Otázka, která Hannah Arendtovou zaměstnávala téměř celý život, zněla zdánlivě jednoduše: jak se mohlo stát, že kulturně vyspělá Evropa dala vzniknout režimům, které připravily o život miliony lidí?

Ve své přelomové knize Původ totalitarismu odmítla vysvětlení, že šlo jen o dílo několika šílenců nebo výjimečných okolností. Totalitní režimy podle ní nevznikají ze dne na den. Rodí se postupně – z oslabování demokratických institucí, z rozkladu důvěry mezi lidmi, z izolace jednotlivce a z rostoucí ochoty svěřit složité problémy do rukou údajně neomylného vůdce.

Arendtová upozorňovala, že nebezpečí nespočívá pouze v násilí. Neméně nebezpečné je prostředí, v němž lidé přestávají rozlišovat pravdu od lži, ztrácejí důvěru v instituce a rezignují na vlastní úsudek. V takové atmosféře se podle ní otevírá prostor pro politiky, kteří slibují jednoduchá řešení složitých problémů a postupně oslabují mechanismy demokratické kontroly.

Právě proto jsou její knihy znovu intenzivně čteny i v 21. století. Politologové a historici je připomínají při debatách o současných režimech v Rusku nebo i při diskusích o širším fenoménu populismu a eroze demokracie ve státech bývalého východního bloku včetně Česka, ale i jinde ve světě. Ne proto, že by dnešní politici byli totožní s Hitlerem nebo Stalinem, ale proto, že Arendtová popsala mechanismy, které mohou demokracii postupně oslabovat: soustřeďování moci, útoky na nezávislá média, zpochybňování soudů, označování politických soupeřů za nepřátele národa nebo vytváření obrazu jediného vůdce, který údajně jako jediný ví, co je pro zemi správné.

Každá země i každý politik jsou samozřejmě jiní a mezi autoritářstvím a totalitou existují zásadní rozdíly. Přesto Arendtová připomíná, že demokracie není samozřejmost. Nezaniká vždy převratem. Může slábnout pomalu – krok za krokem, často za souhlasu části společnosti, která uvěří, že omezení svobody je přijatelnou cenou za pořádek, bezpečnost nebo rychlá řešení.

Celosvětovou proslulost získala díky procesu s nacistickým pohlavárem Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě, který sledovala jako reportérka.

Později vydala knihu Eichmann v Jeruzalémě, v níž poprvé použila pojem banalita zla.

Tento výraz bývá často špatně chápán. Arendtová netvrdila, že nacistické zločiny byly banální. Upozorňovala na něco jiného – že člověk odpovědný za masové vraždy nemusí působit jako fanatické monstrum. Eichmann na ni udělal dojem spíše průměrného úředníka, který přestal přemýšlet o důsledcích svých činů a bezvýhradně plnil rozkazy.

Právě tato interpretace vyvolala jednu z největších intelektuálních debat 20. století a dodnes rozděluje historiky i filozofy.

Arendtová nikdy neusilovala o to, aby byla označována za filozofku. Sama se považovala za politickou teoretičku.

Nešlo jí o vytváření velkých filozofických systémů ani ideologií. Chtěla pochopit svět kolem sebe.

To vystihuje i věta, která se stala jejím životním mottem:

„Podstatné je pro mě porozumět.“

Psaní pro ni nebylo prostředkem, jak druhé přesvědčit o vlastní pravdě. Bylo součástí procesu hledání odpovědí.

Arendtová nikdy nevěřila, že svoboda je samozřejmost.

Tvrdila, že demokratická společnost stojí na lidech, kteří jsou ochotni myslet vlastní hlavou, nést odpovědnost za své činy a aktivně se podílet na veřejném životě. Právě rezignace na samostatný úsudek podle ní otevírá prostor autoritářství.

Stejně důležitá byla důvěra mezi lidmi. Bez ní podle Arendtové nemůže fungovat skutečná demokracie ani svobodná občanská společnost.

Hannah Arendtová zemřela 4. prosince 1975 v New Yorku. Zanechala po sobě dílo, které je dodnes součástí univerzitních kurzů politologie, filozofie i historie po celém světě.

Ve světě, kde se stále častěji setkáváme s dezinformacemi, polarizací společnosti, útoky na nezávislé instituce a rostoucí nedůvěrou v demokracii, působí její texty možná aktuálněji než v době, kdy vznikaly.

Připomínají totiž jednoduchou, ale nesmírně náročnou myšlenku: svobodná společnost nestojí především na zákonech. Stojí na lidech, kteří jsou ochotni přemýšlet, pochybovat a snažit se porozumět.

A právě proto zůstává Hannah Arendtová téměř padesát let po své smrti jednou z nejcitovanějších a nejvlivnějších myslitelek moderní doby. Její odkaz totiž nepatří minulosti. Je varováním i inspirací pro každou generaci, která chce žít ve svobodné společnosti.