Toman Brod: Chlapec z Palackého nábřeží, který přežil Osvětim i dvě diktatury

Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze do asimilované židovské rodiny. Jeho vzpomínky dnes patří k nejcennějším českým svědectvím o tom, jak vypadal rozpad normálního světa — ne z pohledu politiků nebo generálů, ale očima dítěte, které stálo u okna bytu na Palackého nábřeží a pozorovalo lodě na Vltavě.

Právě Vltava se v jeho vyprávění vrací neustále. Parníky, remorkéry, vory se dřevem i ruch nábřeží tvořily kulisu bezpečného dětství první republiky. Dokázal stát dlouhé minuty u okna a čekat, jestli některý z parníků zastaví právě pod jejich domem. Uměl lodě skoro rozpoznávat podle zvuku. Byl to dětský svět, který působil pevně a samozřejmě.

Druhý svět začínal za dveřmi bytu.

V kuchyni vládla Anna Kopská — Ančí. Ve vzpomínkách Tomana Broda vystupuje skoro stejně výrazně jako členové rodiny. Pekla vánočky, které se při lámání rozpadaly na jemná vlákna, vařila borůvkové knedlíky a držela chod domácnosti s klidnou samozřejmostí. Po válce si Toman mnohé nevybavoval přesně. Ale chutě a vůně z dětství ano.

Jeho matka Olga byla klidná, trpělivá žena. Sedávala po obědě u stolu, loupala oříšky a nechávala děti běhat po bytě. Nepůsobila dominantně, ale právě lidé jako ona často drží rodiny pohromadě víc, než si ostatní uvědomují.

Otec Arnošt Brod byl z jiného světa. Když se Toman narodil, byl už starý muž. Patřil ještě do Rakouska-Uherska — do doby pořádku, pravidel a autority. Kontroloval koupání, domácí úkoly i večerku. Ve vzpomínkách působí trochu přísně, trochu starosvětsky a trochu osaměle — jako člověk, který přežil vlastní epochu.

Rodina patřila k vrstvě českých asimilovaných Židů první republiky. Doma se mluvilo česky i německy, četly se knihy a diskutovalo o politice. Nepovažovali se za cizince. Byli součástí českého měšťanského světa se vším, co k němu patřilo: vzděláním, kulturností, vírou v republiku i jistotou, že civilizovaný stát své občany ochrání.

Právě proto byl pozdější pád tak drastický.

Tomanovy vzpomínky jsou plné lidí, kteří dnes působí téměř literárně.

Dědeček Alois Brod měl ve Vrdech-Bučicích obchod a sedával před ním jako patriarcha malé vesnické říše. Znal každého a každý znal jeho. Když viděl špinavé dítě, komentoval to s pobavením:
„Podívejte se, jaké je to umouněné dítě. Kdyby se umylo, jak by bylo krásné.“

Na matčině straně stáli Pickovi a později Petrovští — podnikatelé spojení s pilou v Ledči nad Sázavou. Byl to svět úspěšných středostavovských rodin, které věřily v práci, vzdělání a stabilitu republiky.

Ve vzpomínkách Tomana Broda působí předválečný svět téměř neuvěřitelně pevně. Ne proto, že by byl dokonalý, ale proto, že lidé kolem něj předpokládali kontinuitu. Mysleli si, že jejich život bude pokračovat víceméně stejně i za deset nebo dvacet let.

Pak přišel rok 1938.

Mnichovská dohoda a smrt otce přišly téměř současně.

Tomanovi bylo devět let a během několika měsíců se začal rozpadat celý dosavadní svět. Rodina musela opustit velký byt, ubývalo peněz, mizela jistota. Současně se měnila atmosféra ve společnosti.

Nejdřív nenápadně.

Někdo přestal zdravit.
Někam už Židé nesměli.
Některé věci se začaly říkat šeptem.

Po okupaci Československa nacistickým Německem začala protižidovská omezení rychle sílit. V létě 1940 byl Toman Brod vyloučen ze školy. Nějakou dobu ještě navštěvoval tajnou výuku organizovanou židovskými učiteli v soukromých bytech. Později vzpomínal, že právě tehdy si poprvé naplno uvědomil, že je „tvorem druhého řádu“.

Právě v tom jsou Brodovy vzpomínky mimořádně cenné — ukazují, že katastrofa nepřišla najednou. Nepřišla jedním výbuchem. Společnost si na ni zvykala postupně.

Dětský svět ale často zachytí změnu atmosféry dřív než její význam. Toman ještě nerozuměl politice ani antisemitismu. Jen cítil, že dospělí jsou nervózní, že matka má strach a že věci, které dřív byly normální, najednou normální nejsou.

Dne 27. července 1942 byl třináctiletý Toman Brod spolu s matkou Olgou a starším bratrem Hanušem deportován transportem AAu do Terezína.

První šok byl fyzický: přeplněná kasárna, chaos, nedostatek jídla, špína a pocit, že člověk přišel o soukromí i důstojnost. Terezín nebyl vyhlazovacím táborem jako Osvětim, ale fungoval jako součást systému, který měl evropské Židy izolovat a postupně zničit.

Matka byla oddělena od synů, Hanuš putoval do domova pro starší chlapce a Toman do domova mládeže L417. Denní příděly jídla nestačily „ani k životu, ani k smrti“, jak později vzpomínal.

Toman onemocněl spálou i žloutenkou. Vzpomínal na postele po mrtvých dětech a na hlad, který člověku nedovolil myslet téměř na nic jiného.

Přesto právě v Terezíně zažil něco důležitého: chlapecký kolektiv domova L417.

Vedoucí se snažili vytvořit alespoň základ normálního života. Chlapci měli program, četli knihy, hráli hry a vytvářeli mezi sebou silná přátelství. V prostředí, kde lidé umírali každý den, představoval kolektiv způsob, jak si zachovat psychickou rovnováhu.

Toman později opakovaně říkal, že právě tohle mělo zásadní význam pro jeho přežití.

V prosinci 1943 byla rodina deportována do Osvětimi-Birkenau.

Transport probíhal v přeplněných dobytčích vagonech. V Birkenau je čekal jiný svět než Terezín: kouř z krematorií, bahno, reflektory, štěkot psů, křik a všudypřítomný pocit smrti.

Rodina byla umístěna do takzvaného rodinného tábora BIIb — Familienlager Theresienstadt. Nacisté tento tábor využívali propagandisticky. Ve skutečnosti šlo jen o dočasný odklad smrti.

Pak přišla selekce v červnu 1944.

Josef Mengele rozhodoval několika pohyby ruky.

Matka Olga šla vlevo.
Bratr Hanuš šel vlevo.
Toman šel vpravo.

Bylo mu patnáct let.

Celý jeho další život se pak odvíjel od několika vteřin, během kterých ztratil nejbližší rodinu.

Po selekci byl převezen do systému pracovních táborů Gross-Rosen. Ocitl se mimo jiné v Märzbachtalu v oblasti projektu Riese. Následovaly měsíce hladu, otrocké práce, zimy a nemocí. Ke konci války už téměř neexistovala budoucnost ani minulost. Jen další den, který bylo potřeba přežít.

Na jaře 1945 byl fyzicky zničený a trpěl tyfem. Když 8. května 1945 esesáci z tábora uprchli, vězni nejdřív ani nevěřili, že válka skutečně skončila.

Do Prahy se vracel částečně pěšky a částečně na nákladních vagonech. Dorazil těžce nemocný, vyčerpaný a téměř bez rodiny.

Z celé nejbližší rodiny přežil jediný.

Krátce po návratu prodělal tuberkulózu a dlouhé měsíce strávil v sanatoriích. A právě tehdy se znovu objevila Ančí.

Nosila mu jídlo, starala se o něj a pomáhala mu fyzicky přežít období po válce. Zachránila i některé rodinné věci a později mu pomohla dokončit studia. Ve vzpomínkách Tomana Broda nepůsobí sentimentálně. Spíš jako připomínka, že i po naprostém rozvratu mohou některé lidské vazby přežít.

V lednu 1948 vstoupil Toman Brod do KSČ. Nebylo to nijak výjimečné. Mnoho mladých lidí, kteří přežili nacismus a ztratili rodiny v koncentračních táborech, věřilo, že komunismus zabrání návratu fašismu a vytvoří spravedlivější společnost.

Jenže už v padesátých letech začalo být zřejmé, že nový režim vytváří vlastní formu strachu a poslušnosti.

Pro židovské komunisty byla zvlášť otřesná vlna antisemitismu, která se v Československu objevila během stalinských čistek. Proces s Rudolfem Slánským v roce 1952 měl výrazně antisemitský podtext a propaganda pracovala s představou „sionistického spiknutí“. Mnoho přeživších holocaustu tehdy poprvé pocítilo, že ani nový režim je nepřijímá jako plnohodnotné občany.

Ve veřejném prostoru se o židovských obětech války téměř nemluvilo jako o specifické skupině. Holocaust byl rozpouštěn do obecné formulace o „obětech fašismu“ a samostatná židovská zkušenost byla politicky nepohodlná.

Brod vystudoval historii na Univerzitě Karlově a nastoupil do Vojenského historického ústavu. Zabýval se československým odbojem, druhou světovou válkou a československo-sovětskými vztahy. Postupně ale stále více narážel na hranice toho, co bylo možné zkoumat otevřeně.

Po roce 1968 už patřil mezi lidi, kteří odmítli normalizační poslušnost. Byl vyloučen z KSČ, přišel o místo historika a ocitl se pod dohledem StB. Pracoval pak jako čerpač vody nebo taxikář.

V roce 1977 patřil mezi první signatáře Charty 77.

Chartu nevnímal jen jako politický protest, ale jako morální povinnost člověka, který už jednou zažil, kam vede mlčení většiny a přizpůsobení se režimu. Právě zkušenost nacismu dávala pro mnoho bývalých vězňů koncentračních táborů občanskému odporu zvláštní naléhavost.

Brod se účastnil disidentského života, podepisoval petice, udržoval kontakty s dalšími chartisty a podílel se na nezávislém intelektuálním prostředí. Nebyl typem výrazného tribuna, spíš tichého a přesného člověka, který odmítal přizpůsobit historii momentální moci.

Státní bezpečnost ho sledovala, vyslýchala a vedla v evidencích. Během života tak zažil dvě diktatury, které po něm požadovaly totéž: mlčet, přizpůsobit se a nevybočovat.

Ani v jednom případě to nakonec nedokázal.

Po roce 1989 se znovu naplno věnoval historické práci. Napsal řadu knih o druhé světové válce, československém odboji i vztahu Československa k Sovětskému svazu. Jeho autobiografická kniha Ještě že člověk neví, co ho čeká dnes patří k nejvýznamnějším českým memoárům o holocaustu.

Na jeho vzpomínkách je mimořádné právě to, že nezačínají v Terezíně ani v Osvětimi.

Začínají u okna s výhledem na Vltavu.
Ve světě, který vypadal pevně, civilizovaně a bezpečně.
A který během několika let zmizel.

Toman Brod zemřel 26.května tohoto roku ve věku 97 let.

Nechť je jeho duše připojena ke svazku živých.