Viděla jsem ceduli: Vstup zakázán psům a Židům a došlo mi, že už nejsme lidé

Eva Erben se narodila 24. října 1930 v Děčíně jako Eva Löwidtová. Pocházela ze zámožné asimilované židovské rodiny. Její otec Jindřich Löwidt byl chemik, vynálezce a vlastnil továrnu na gumu ve Volyni. Matka Marta byla v domácnosti. Doma se slavily Vánoce i Chanuka, mluvilo se česky i německy a malá Eva vyrůstala mezi židovskými i nežidovskými dětmi. Rodina žila moderním životem vyšší střední třídy a ještě koncem 30. let nic nenasvědčovalo tomu, že během pár let přijde úplný rozklad jejich světa.

V roce 1936 se rodina přestěhovala do pražských Strašnic. Pak ale přišel Hitler, Mnichovská dohoda a rychlý pád jistot, na kterých jejich život stál. Eva později vzpomínala, že děti často nechápaly politiku, ale velmi rychle pochopily ponížení.

Jednoho dne si šla koupit zmrzlinu. Na výloze cukrárny ale uviděla ceduli:

„Vstup zakázán psům a Židům.“

Bylo jí osm let.

Právě tenhle okamžik podle ní definitivně ukončil dětství. Najednou pochopila, že už nejsou normální rodina jako ostatní. Že někdo rozhodl, že mají menší hodnotu než ostatní lidé.

Pak už šlo všechno rychle. Rodině zmrazili účet. Otec přišel o firmu. Gestapo zabavilo auto, rádio, lyže i kožešiny. Dokonce měli odevzdat i jejího kanárka. Eva ho ale tajně vypustila, aby nezahynul v kleci. Od léta 1939 navíc židovské děti nesměly chodit do školy. Eva se dál učila jen díky soukromým hodinám u židovské učitelky, kterou nacisté také vyhodili z práce.

Před válkou se rodiče snažili dostat Evu do Velké Británie. Později existovala i možnost emigrace do USA. Jenže Eva odmítla. Byla ještě dítě a nedokázala si představit, že by odjela bez rodičů. Netušila, že právě tohle rozhodnutí ji během několika let zavede do Terezínského ghetta a později do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Dne 10. prosince 1941 dostala rodina oznámení o deportaci. Jen den předem. Eva si směla vzít jen několik věcí — panenku Hanu, pastelky a deník. Musela si na sebe obléct několik vrstev oblečení, protože nikdo netušil, co je čeká a jestli ještě někdy něco dostanou.

Když dorazila do Terezína, bylo jí jedenáct let. Nacisté později ghetto cynicky ukazovali světu jako „vzorové židovské město“, ve skutečnosti tam ale panoval hlad, špína, nemoci a neustálý strach z transportů na východ. Přes Terezín prošlo asi 15 tisíc dětí. Většina z nich válku nepřežila.

Eva později říkala, že hlad byl téměř fyzické šílenství. Lidé mysleli na jídlo od rána do večera. Na chleba. Na polévku. Na jediný brambor. Děti tam dospívaly neuvěřitelně rychle.

Přesto se i v těchto podmínkách vězni snažili zachovat alespoň zbytky normálního života. Tajně se učilo, hrálo divadlo a děti kreslily obrázky. Eva vystupovala v dětské opeře Brundibár, která se stala symbolem vzdoru a snahy uchovat dětem aspoň iluzi normálního světa. Odehrála přibližně 55 představení. Z dětského souboru ale válku přežily jen čtyři děti. Všechny ostatní byly zavražděny v Osvětimi.

Ve třinácti letech už musela pracovat. Starala se o zeleninové záhony v příkopech pevnosti. Přesto později vzpomínala, že právě kultura, hudba a literatura pomáhaly lidem přežít psychicky.

V Terezíně dokonce zahlédla i Adolf Eichmann, jednoho z hlavních organizátorů holocaustu. Tehdy ještě netušila, že muž, který procházel ghettem, stojí za smrtí milionů lidí.

Dne 4. října 1944 byla deportována transportem Cr do Osvětimi-Březinky. Po příjezdu následovalo to, co přeživší popisovali celý život stejně: křik esesáků, psi, reflektory a těžký nasládlý pach spalovaných těl z krematorií.

V Osvětimi mohlo o životě a smrti rozhodnout jediné číslo.

Bylo jí čtrnáct let. Jenže děti mladší patnácti let často posílali rovnou do plynových komor. Někdo jí proto poradil, aby lhala. Když se jí esesák zeptal na věk, odpověděla:

„Je mi osmnáct.“

Tohle jediné číslo jí pravděpodobně zachránilo život.

Eva a její matka prošly několika selekcemi. Někdy musely stát hodiny nahé při apelplacu, zatímco esesáci vybírali lidi na smrt. Selekce prováděl mimo jiné i Josef Mengele. Ženy v táboře kopaly protitankové příkopy a kdo vypadal příliš slabě, riskoval okamžitou smrt.

Na začátku roku 1945 začali nacisté tábory vyklízet. Tisíce vyčerpaných vězňů hnali zimou na pochody smrti. Bez jídla. Bez odpočinku. Bez slitování. Kdo upadl, často dostal kulku přímo u cesty.

Během pochodu smrti zemřela její matka Marta.

Eva zůstala sama.

Jednu noc vězni přespávali ve stodole. Když se ráno probudila, transport byl pryč. Zaspala odchod. Paradoxně právě to jí možná zachránilo život.

Vyčerpaná se snažila dojít k nejbližší vesnici, ale cestou zkolabovala. Našli ji manželé Jahnovi z Postřekova u Domažlic. Když ji přinesli domů, byla tak vyhublá, že podle svědků připomínala mrtvolu.

Přesto ji ukryli.

Rodina Jahnových riskovala obrovské nebezpečí. Válka ještě neskončila a pomoc uprchlému židovskému vězni mohla znamenat tvrdé tresty. Evu schovávali pod podlahou kuchyně, protože němečtí vojáci byli stále poblíž. Večer směla vylézt z úkrytu a sedět s rodinou u stolu. Po letech hladu jedla teplé jídlo a spala v opravdové posteli. Říkala jim „strýček Jahn“ a „teta Ludmila“.

Po válce krátce pobývala u tety ve východních Čechách, později se vrátila do Prahy, kde žila v židovském sirotčinci. Přestože pocházela z bohaté rodiny, nezůstalo jí prakticky nic. Chtěla studovat medicínu nebo herectví, nakonec vystudovala zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra.

V Praze se znovu setkala s Peterem Erbenem, bývalým vedoucím mládeže z Terezína. Zamilovali se do sebe. V roce 1948 se vzali v Paříži a o rok později odešli do nově vzniklého Izraele. Místo Austrálie, kam mohla emigrovat, si vybrala právě Izrael.

Usadili se v Aškelonu. Eva tam dlouhá léta pracovala jako zdravotní sestra a ošetřovala i Araby z Gazy. S manželem vychovali tři děti, později měli devět vnoučat a řadu pravnoučat.

O holocaustu dlouho vůbec nemluvila. Němčinu odmítala čtyřicet let používat. Snažila se minulost vytěsnit co nejhlouběji.

Zlom přišel až v roce 1979 během školního projektu jejího syna Amira. Škola chtěla, aby rodiče vyprávěli o válce. Eva si tehdy uvědomila, že její děti vlastně vůbec netuší, čím prošla.

Začala psát.

Nejdřív vznikla hebrejská dětská kniha. Později autobiografie Až uvidíš moře a mezinárodně známá kniha Když na mě svět zapomněl (When I Was Missed), která byla přeložena do několika jazyků.

Postupně začala veřejně vystupovat jako svědkyně holocaustu. Její svědectví dnes uchovávají archivy USC Shoah Foundation i Yad Vashem.

Eva Erbenová opakovaně upozorňovala na jednu zásadní věc: holocaust nezačal v plynových komorách.

Začal mnohem dřív.

Cedulemi. Posměšky. Rozdělováním lidí. Okamžikem, kdy společnost začne tvrdit, že některé lidské životy mají menší hodnotu než jiné.

Právě proto její příběh dodnes nepůsobí jen jako historická vzpomínka.

Působí jako velmi aktuální varování.