Zdenka Fantlová: prošla Osvětimí, Bergen-Belsenem i pochodem smrti

Zdenka Fantlová se narodila 28. března 1922 v Blatné. Když jí byly tři roky, rodina se přestěhovala do Rokycan. Otec Arnošt Fantl podnikal v kovoprůmyslu, rodina byla dobře zajištěná a žila typickým životem české asimilované židovské střední třídy. Náboženství v jejich domácnosti nehrálo zásadní roli. Doma se četly knihy, poslouchala hudba a plánovala budoucnost.

Jenže idylické dětství mělo i první tragédii. Zdenčina maminka Betty zemřela velmi mladá, bylo jí pouhých osmadvacet let. Otec se znovu oženil a rodina pokračovala dál, ale pocit ztráty už zůstal.

Jako teenagerka Zdenka milovala filmy a americkou hudbu. Když jednou slyšela píseň You Are My Lucky Star od Freda Astaira, rozhodla se, že se naučí anglicky. Tehdy ještě netušila, že právě znalost angličtiny jí jednou zachrání život.

Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 se všechno začalo rozpadat. Židé byli postupně vytlačováni ze společnosti. Zdenka musela opustit školu. Přicházely zákazy, konfiskace majetku i ponižování.

Její otec opakoval větu, která se později stala názvem její autobiografické knihy:

Snažil se rodinu uklidnit a věřit, že šílenství jednou skončí. Jenže nacistický systém postupoval neúprosně dál. Otec byl nakonec zatčen gestapem kvůli poslechu BBC. Zdenka ho už nikdy neviděla.

V lednu 1942 byla Zdenka spolu s rodinou deportována do Terezínského ghetta. Bylo jí devatenáct let. Terezín nacisté cynicky vydávali za „vzorové židovské město“, ve skutečnosti ale šlo o přeplněné ghetto plné hladu, nemocí a strachu z transportů na východ.

Právě tam znovu našla svého přítele Arnošta Lustiga, kterému říkala Arno. Nešlo o slavného spisovatele stejného jména, ale o jeho jmenovce. V prostředí smrti a neustálého strachu působila jejich láska téměř absurdně, jenže právě podobné vztahy pomáhaly lidem psychicky přežít.

Arno měl být v červnu 1942 deportován transportem na východ. Večer před odjezdem vyrobil z kousku cínu malý prstýnek. Uvnitř vyryl datum 13. 6. 1942. Dal ho Zdeně jako symbol zasnoubení.

„Když oba přežijeme, najdu si tě,“ slíbil jí.

Už se nikdy neviděli.

Terezín ale nebyl jen místem smrti. Nacisté dovolovali omezený kulturní život, aby mohli ghetto prezentovat jako údajně humánní místo. Ve skutečnosti šlo o cynickou propagandu.

V ghettu působila řada významných hudebníků, herců a skladatelů. Zdenka pracovala v kuchyni, kde se setkávala například s budoucím dirigentem České filharmonie Karlem Ančerlem. Dostala se také mezi divadelníky kolem satirika Karla Švenka. Jednou ji oslovil herec a dramatik Josef Lustig otázkou:

„Slečno, umíte plakat?“

Když odpověděla ano, dostala roli v kabaretu.

V Terezíně zažila i okamžiky, které působily téměř neuvěřitelně. Pianista a skladatel Gideon Klein jí jednou po zkoušce hrál Chopina v polotmě prázdného sálu. Později vzpomínala, že právě podobné chvíle lidem pomáhaly nezbláznit se. Hudba a divadlo vytvářely iluzi normálního života uprostřed systému určeného k likvidaci evropských Židů.

V říjnu 1944 byla Zdenka spolu se sestrou Lydií a nevlastní matkou deportována do Osvětimi. Po příjezdu následovala selekce pod dohledem doktora Josefa Mengeleho.

Nevlastní matka byla poslána doleva — do plynových komor.

Zdenka doprava.

V poslední chvíli k sobě strhla i mladší sestru, aby ji neztratila.

Ve zmatku a hrůze dokázala schovat cínový prstýnek pod jazyk. Právě díky tomu jí ho nacisté nesebrali. Později vzpomínala, že právě ten malý kus kovu pro ni představoval naději, lásku a důvod přežít.

Po Osvětimi prošla Kurzbachem, Gross-Rosenem, Mauthausenem a nakonec Bergen-Belsenem. Pochody smrti. Hlad. Vyčerpání. Mrtví lidé podél cest.

V jednom období nosila několik měsíců zelené večerní šaty s flitry, které dostala po příjezdu do tábora místo normálního oblečení. Absurdní detail, který dokonale ukazoval chaos a nelidskost nacistického systému.

Její sestra Lydia v Bergen-Belsenu zemřela na tyfus. Bylo jí teprve sedmnáct let.

Zdenka zůstala úplně sama.

Když britská armáda v dubnu 1945 osvobodila Bergen-Belsen, vojáci vstoupili do světa, který připomínal apokalypsu. Hromady mrtvých těl. Vyhladovělí vězni. Tyfus. Pach smrti.

Zdenka byla na pokraji smrti. Měla ale jednu výhodu — uměla anglicky. Doplazila se téměř po čtyřech k britskému zdravotnickému stanovišti a prosila o vodu. Když jí voják řekl, aby se vrátila zpět do baráku, odpověděla, že ji může rovnou zastřelit.

Nakonec jí pomohl.

Podle některých vzpomínek ji zachránil britský voják Arthur McClelland, který ji odnesl do polní nemocnice. Zdenka na něj nikdy nezapomněla. Po desetiletích se setkala i s jeho rodinou.

Po válce byla převezena do Švédska, kde se zotavovala pod péčí Červeného kříže. Právě tam se dozvěděla strašlivou pravdu — z celé rodiny přežila jediná.

V roce 1949 emigrovala do Austrálie. Usadila se v Melbourne, kde začala nový život a znovu se věnovala herectví. Působila v divadelní společnosti Tana Theatre, kterou založila její přítelkyně z Terezína Hana Pravda s manželem Georgem Pravdou. Divadlo chtělo do Austrálie přenést moderní herecké metody inspirované Stanislavským.

Právě v Austrálii poznala svého budoucího manžela Charlese Ehrlicha. Vzali se v roce 1950 a narodila se jim dcera Kate. V roce 1969 se rodina přestěhovala do Londýna, kde Zdenka žila až do své smrti. Charles Ehrlich zemřel v roce 1996.

Zdenka Fantlová zemřela 14. listopadu 2022 v Londýně, jen několik měsíců po svých stých narozeninách. Do posledních chvil si uchovala neuvěřitelnou životní energii, eleganci i ostrý intelekt. Její smrt znamenala ztrátu jednoho z posledních přímých hlasů, které mohly osobně svědčit o hrůzách holocaustu.

Často zdůrazňovala, že o minulosti nemluví proto, aby v lidech vyvolávala nenávist nebo touhu po pomstě. Její přednášky měly být hlavně varováním. Ukazovala, jak snadno může společnost sklouznout od obyčejné lhostejnosti k organizovanému násilí.

Zároveň ale její příběh nikdy nebyl jen příběhem smrti. Byl také důkazem, že člověk si dokáže uchovat důstojnost i ve světě postaveném na jejím systematickém ničení.

Cínový prstýnek, který kdysi dostala z lásky v Terezínském ghettu, se stal symbolem nezlomnosti lidského ducha. Připomínkou toho, že i v té nejtemnější době si člověk může uchovat světlo, pokud má pro co žít.