Život Hanuše Hrona: svědectví o století, které ztratilo iluze

Hanuš Hron, původním jménem Hanuš Weinstein, přežil Terezínské ghetto, pracovní tábor Wulkow u Berlína, zažil nacismus i komunismus a po většinu života se snažil pochopit, proč se moderní společnost opakovaně nechává svést totalitami. Ve stáří se stal výraznou osobností židovského života v západních Čechách a dokonce i předsedou Židovské obce Karlovy Vary.

Celý jeho život nakonec shrnovala jediná věta:

„Se zlem se nediskutuje.“

Nebyla to fráze. Byla to zkušenost člověka, který viděl rozpad demokracie, lhostejnost společnosti i důsledky ustupování agresi.

Hanuš Hron se narodil 18. června 1925 v Teplice v lázeňské čtvrti Šanov do rodiny lékaře MUDr. Rudolfa Weinsteina. Rodina patřila k asimilovaným sudetským Židům. Doma se mluvilo česky i německy a jejich život se příliš nelišil od ostatních vzdělaných měšťanských rodin první republiky.

Otec byl uznávaným specialistou na ušní, nosní a krční choroby. Rodina žila v prostředí kultury, vzdělání a relativního bezpečí, které tehdejší Československo nabízelo. Hanušovo dětství se odehrávalo ve světě kaváren, lázeňských parků a prosperujícího pohraničního města.

Jenže právě sudetské prostředí se ve druhé polovině třicátých let začalo dramaticky měnit.

S rostoucím vlivem Adolf Hitler sílil v pohraničí německý nacionalismus a antisemitismus. Henleinovské hnutí získávalo stále větší podporu a atmosféra v Sudetech se rychle radikalizovala. Hanuš později vzpomínal, jak rychle se proměnili lidé, které rodina považovala za sousedy a známé.

Po Mnichovské dohodě a obsazení Sudet museli Weinsteinovi uprchnout do Prahy. Během krátké doby přišli o domov i dosavadní jistoty.

Rudolf Weinstein velmi rychle pochopil, že nacismus představuje smrtelné nebezpečí. Díky profesním kontaktům získal možnost pracovního odjezdu do Číny, která tehdy přijímala část židovských uprchlíků z Evropy. Doufal, že se mu podaří dostat z protektorátu i zbytek rodiny.

Plán se však už nepodařilo uskutečnit.

Hanuš zůstal v okupované zemi se svou matkou a sestrou Annou. Rodina byla postupně vystavena stále tvrdším protižidovským opatřením – zákazům studia, omezení pohybu, konfiskacím majetku i povinnosti nosit žlutou hvězdu.

Hron později často zdůrazňoval, že nejhorší nebyly jen samotné zákazy, ale proměna společnosti. Mnoho lidí mlčelo, jiní se přizpůsobili a někteří začali aktivně spolupracovat s režimem.

Roku 1942 byla rodina deportována do Terezínského ghetta.

Pro šestnáctiletého Hanuše skončilo dětství prakticky během několika dní. Místo školy přišly přeplněné ubikace, hlad, epidemie a každodenní strach z transportů „na východ“. Terezín nacisté prezentovali jako „vzorové židovské město“, ve skutečnosti však šlo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů.

Jeho sestra Anna Lorencová, rozená Weinsteinová, později vzpomínala, že v ghettu člověk psychicky zestárl během několika týdnů. Děti přestávaly být dětmi a velmi rychle se učily žít ve světě smrti a permanentní nejistoty.

Hanuš měl určité štěstí – byl technicky zručný. V ghettu pracoval jako opravář potrubí a čerpadel ve vodárně. Taková práce byla pro nacisty důležitá a mohla znamenat dočasnou ochranu před deportací. Sám později říkal, že přežití nebylo otázkou zásluh, ale směsi náhody, užitečnosti a pomoci ostatních.

Přesto i v Terezíně vznikala silná solidarita. Tajně se vyučovalo, hrálo divadlo, pořádaly koncerty a lidé se snažili zachovat si alespoň zbytky lidské důstojnosti.

Hanuš zde prožil i Vánoce roku 1943. Bylo mu patnáct let a místo normálního dospívání sledoval transporty lidí do smrti.

Velká část širší rodiny holokaust nepřežila.

V roce 1944 se Hanuš Hron dobrovolně přihlásil do transportu řemeslníků z Terezína do pracovního tábora Wulkow, vzdáleného přibližně šedesát kilometrů od Berlína.

Šlo o pracovní komando napojené na Terezín. Vězni zde budovali náhradní objekty pro gestapo a další nacistické úřady kvůli spojeneckému bombardování Berlína. Podmínky byly tvrdé – těžká práce, nedostatek jídla i neustálá kontrola – přesto se později ukázalo, že právě pobyt ve Wulkowě mu pravděpodobně zachránil život.

Na podzim roku 1944 totiž z Terezína odjížděly masové transporty do Auschwitz. Tisíce vězňů tehdy zahynuly. Členové pracovního komanda ve Wulkowě se těmto transportům vyhnuli.

Nacisté navíc vězňům slíbili, že pokud se nepokusí uprchnout, jejich rodiny zůstanou v Terezíně chráněny před deportací. V Hronově případě byl tento slib skutečně dodržen – jeho matka i sestra válku přežily.

Ve Wulkowě zůstal až do února 1945. Ke konci války už vězni slyšeli vzdálené dunění sovětského dělostřelectva a bylo zřejmé, že nacistické Německo se hroutí.

Po návratu do Terezína se znovu setkal se svou matkou a sestrou.

Osvobození prožil Hanuš Hron v květnu 1945 v Terezíně. Ani tehdy však utrpení okamžitě neskončilo. Do ghetta proudily transporty vyčerpaných vězňů z evakuovaných koncentračních táborů a mezi lidmi se šířila epidemie skvrnitého tyfu.

Po válce zjistil, že svět jeho dětství prakticky zmizel. Sudetské židovské komunity byly téměř vyhlazeny a návrat k původnímu životu už nebyl možný.

Právě tehdy si změnil příjmení z Weinstein na Hron. Pro mnoho přeživších představovala změna jména snahu začít nový život po zkušenosti, která navždy poznamenala jejich identitu.

Stejně jako mnoho dalších přeživších po válce uvěřil komunistické myšlence. V socialismu tehdy řada lidí viděla možnost vybudovat společnost bez fašismu, antisemitismu a sociálních rozdílů.

Hanuš vstoupil do komunistické strany, jenže brzy přišlo další rozčarování.

Proces s Rudolf Slánský a další antisemitské kampaně padesátých let ukázaly, že i nový režim dokáže používat strach, propagandu a pronásledování. Hron byl postupně ze strany vyloučen a režim jej začal považovat za politicky nespolehlivého.

Pracoval v různých profesích, později působil i jako ředitel podniku v Nejdku. Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 však znovu narazil na hranice režimu a o své místo přišel. Státní bezpečnost jej sledovala až do roku 1989.

Po pádu komunismu začal veřejně vystupovat jako pamětník holokaustu a stal se významnou osobností židovského života v západních Čechách.

Významnou část svého pozdějšího života spojil s Karlovy Vary, kde působil i jako předseda Židovské obce Karlovy Vary.

Jeho působení mělo mimořádný symbolický význam.

Před válkou patřily Karlovy Vary i celé Sudety k oblastem s početnou a kulturně velmi aktivní židovskou komunitou. Nacistická okupace však tento svět téměř úplně zničila. Synagogy byly vypalovány, rodiny deportovány a většina původních židovských obyvatel zahynula.

Hanuš Hron tak po desetiletích pomáhal obnovovat alespoň část toho, co nacismus zničil.

Nevěnoval se pouze náboženskému životu, ale také uchovávání historické paměti. Besedoval se studenty, účastnil se vzpomínkových akcí a připomínal osudy sudetských Židů, na které se po válce často zapomínalo.

Lidé, kteří se s ním setkávali, vzpomínali na jeho klidný, věcný a nepatetický projev. O hrůzách minulosti mluvil bez nenávisti, ale zároveň bez iluzí o povaze totalitních režimů.

Zkušenost s pracovním táborem Wulkow provázela Hanuše Hrona po celý život. Po válce zůstal v kontaktu s bývalými spoluvězni a postupně se stal jednou z výrazných osobností takzvané wulkowské skupiny – společenství přeživších vězňů pracovního komanda Wulkow, které vzniklo z terezínských transportů.

Tábor Wulkow nesl krycí označení Zossen a fungoval jako zvláštní pobočka Terezína v lesích nedaleko Strausbergu u Berlína. Vězni zde budovali dřevěné administrativní a ubytovací objekty, protiletecké kryty, vodovodní a kanalizační síť i další technické zázemí pro RSHA – Hlavní bezpečnostní úřad nacistické říše, pod který spadalo gestapo i bezpečnostní aparát SS.

Přestože šlo o pracovní tábor, mezi vězni zde vzniklo mimořádně silné pouto. Mnozí přeživší zůstali v kontaktu ještě dlouhá desetiletí po válce, i když jejich další životní cesty vedly do různých částí světa. Na pravidelných setkáních wulkowské skupiny se objevovali například Karel Sadil ze Švýcarska, Felix Bobek, Karel Lánský, Daniel Sternlicht a Erich Lichtblau-Lesklý (český židovský malíř z Moravy) z Izraele, MUDr. Karel Ponížil ze Spojených států nebo Walter Grunwald ze Švédska. Každé další setkání však zároveň připomínalo, jak rychle generace přeživších mizí.

Hron i jeho přátelé si uvědomovali, že spolu s nimi může zmizet i paměť na Wulkow a osudy jeho vězňů. Proto začali systematicky shromažďovat dokumenty, fotografie, dopisy i osobní vzpomínky. Výsledkem byla mimo jiné „Stručná kronika osvobozených židovských vězňů z KT Wulkow u Strausbergu“, doplněná o archivní materiály a svědectví bývalých spoluvězňů.

Po Josefu Klenkovi převzal Hanuš Hron organizaci skupiny a pokračoval v její činnosti. Materiály o Wulkowě a poválečných osudech jeho vězňů předával k archivaci Židovské muzeum v Praze i Památník Terezín. Snažil se, aby příběhy lidí, kteří prošli Terezínem a Wulkowem, nezmizely spolu s poslední generací pamětníků.

Ve vzpomínkách na setkání bývalých vězňů se opakovala věta, která vystihovala atmosféru těchto schůzek:

„Často vzpomínáme na ty, kdož už nejsou mezi námi.“

Právě boj proti zapomnění se stal jednou z nejdůležitějších součástí Hronova pozdějšího života.

Po ruské invazi na Ukrajinu znovu připomněl zkušenost člověka, který kdysi viděl nástup nacismu i selhání demokratických států ve třicátých letech.

Tehdy zopakoval větu, která shrnovala celý jeho život:

„Se zlem se nediskutuje.“

Nebyla to výzva k pomstě ani nenávisti. Bylo to varování člověka, který poznal, že zlo nezačíná plynovými komorami. Začíná lhostejností, relativizací a vírou, že agresorovi lze ustupovat donekonečna.

Hanuš Hron zemřel 13.dubna 2023 ve věku 97 let.

Odešel jeden z posledních svědků generace sudetských Židů, jejichž svět byl téměř vymazán z mapy Evropy. Zůstalo však jeho svědectví – nejen o utrpení, ale především o odpovědnosti společnosti bránit demokracii, svobodu a lidskost dřív, než bude pozdě.

Zdroje:

https://lernorte.eu/nachruf-auf-hanus-hron/

https://www.erinnerungsort-wulkow.de/cs/article/776.die-lebensbedingungen-im-ghetto.html

https://www.erinnerungsort-wulkow.de/cs/article/778.theresienstadt-wulkow.html

https://www.erinnerungsort-wulkow.de/cs/topic/126.hanu%C5%A1-hron-1925-2023.html

https://www.centropa.org/en/photo/anna-lorencova-and-her-brother-hanus-hron

https://www.pametnaroda.cz/cs/hron-hanus-20180712

https://www.pametnaroda.cz/cs/hron-hanus-1925

https://www.facebook.com/pamet.naroda/posts/roku-1943-tr%C3%A1vil-hanu%C5%A1-hron-v-terez%C3%ADn%C4%9B-u%C5%BE-t%C5%99et%C3%AD-v%C3%A1noce-bylo-mu-patn%C3%A1ct-let-%C5%BEil-v/1302776785211595/

https://ufal.mff.cuni.cz/malach/osvobozeni-terezina

https://terezinskainiciativa.cz/wp-content/uploads/2023/01/newsletter011.pdf

https://www.holocaustmuseumla.org/erich-leskly-collection