Článek
Ne že bych ho někdy poznal. Máma mi o něm vyprávěla večer co večer, když mě ukládala ke spánku. Prý zachránil lidi při požáru. Prý měl srdce na pravém místě. Prý nás opustil, protože musel „chránit jiné“, jak mi říkala, když jsem byl malý. A já jí věřil.
Až do svých třicetin.
Toho dne jsem byl na služební cestě v jiném městě. Po obědě jsem se rozhodl projít po starých ulicích, jen tak, beze spěchu. A tehdy ke mně přistoupil muž. Starší, se sešlapanými botami, výrazem člověka, který ví víc, než by měl.
„Jseš ty Jirka? Syn Marcely?“ zeptal se. Přikývl jsem, překvapený.
„A on ti ještě nikdo neřekl pravdu o tvým otci, co?“
Zůstal jsem zticha.
Muž si povzdechl a podal mi složený papír.
Na papíře byla kopie policejního protokolu. Jméno otce. Datum. A obvinění.
Zpronevěra. Útěk. Nová identita.
Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly.
„To není možné,“ vyhrkl jsem.
Muž mi věnoval smutný pohled.
„Já ho znal. Dřív než se všechno pokazilo. Byl to dobrej chlap. Ale zlomilo ho to. A když přišel o všechno… utekl. Ale ne jako hrdina. Jako někdo, kdo nedokázal čelit následkům.“
Doma jsem ten večer otevřel mámin starý deník. Nikdy jsem ho pořádně nečetl. Ale teď… jsem hledal odpovědi. A našel jsem stránku, na které bylo jediné větu:
„Raději, aby byl pro Jirku hrdina… než aby věděl, že nás opustil ze strachu.“
Rozplakal jsem se. Ne zklamáním. Ale pochopením. A láskou k ženě, která mě celý život chránila před pravdou – a přesto mi dala víc síly, než kdy on dokázal.
