Článek
A když jsme se někdy zeptali na tátu, vždy jen mávla rukou a řekla: „Odešel. Nechtěl nás. Není o co stát.“
Bylo to zvláštní – nikdy jsme neměli ani fotku. Ani příjmení jsme neměli po něm. Jen jedno krátké jméno na rodném listu, nic víc. Časem jsme se přestali ptát. A když se někdo vyptával ve škole, naučili jsme se říkat, že jsme byli vychovaní jen mámou. A že to tak bylo lepší.
Ale pravda… byla úplně jiná.
Před rokem zemřela. Byla to rána. A při vyklízení bytu jsme našli krabici na dně její skříně. Byla zaprášená, zastrčená úplně vzadu. Uvnitř dopisy. Staré fotografie. A jedna složka s razítky.
Byly tam lékařské zprávy. A rozsudek.
A taky dopis – neodeslaný – napsaný rukou naší mámy.
„Nemůžu dovolit, aby ses vrátil. Ne po tom, co jsi udělal. Děti ti nikdy nesmí věřit. Nechci, aby tě hledaly.“
Seděli jsme s bratrem u stolu, listovali papíry a v očích jsme měli slzy.
Táta nás nikdy neopustil. Byl hospitalizovaný. Léčil se. A roky psal dopisy, které se k nám nikdy nedostaly.
Neodešel. Byl vymazán.
Dodnes nevíme, co přesně se stalo. A máma už nám to nikdy neřekne. Ale to odpoledne změnilo všechno.
Zjistili jsme, že náš otec žije.
Že nikdy nepřestal hledat způsob, jak nás najít.
A že možná, jen možná, celý náš příběh byl postavený na bolesti, kterou nikdo nedokázal zpracovat.
Teď už jsme dospělí. A rozhodli jsme se ho kontaktovat.
Ať je minulost jakákoli, máme právo znát pravdu.
A on má právo být slyšen.
