Článek
Jako dítě jsem moc ráda poslouchala vyprávění mojí maminky o různých postavičkách z jejího rodného městečka. Pro mne nejoblíbenější figurkou byla dáma, všemi zvaná jako Zlatá rybička.
Byla to milá žena, která vždy, opravdu vždy i v největších mrazech, chodila ve zlatých, nebo bílých střevíčkách ( asi proto ta přezdívka) a tenkých, hedvábných šatech. Měla několikeré, vesměs pastelových barev. Jejím důležitým doplňkem, bylo paraplíčko, kabelka a krajkové rukavičky. Vždy pečlivě nalíčená a silně napudrovaná. Vlasy pečlivě učesané. V mých představách to byla taková princezna.
Jmenovala se Anna Lippertová, ale tvrdila o sobě, že je Národní umělkyně Elizabet Xawet. Zpěvačka. Operní pěvkyně. Slavná. Lidem rozdávala své podepsané fotografie a zvala je na svůj koncert. Do parku. Tam v altánku opravdu zpívala. A lidé jí opravdu tleskali.
Její život byl trochu podobný osudu Viktorky z románu Boženy Němcové. Také se jako mladičká zamilovala do vojáka. Ten padl ve válce a ona to trošku neunesla. No, trošku víc. A tak začala být tou slavnou zpěvačkou.
Lidé v městečku jí měli rádi, někdo jí litoval, někdo se pousmál, ale nikdo o ní neřekl nic nepěkného. A nikdy by jí nikdo neublížil. Akorát kluci, rošťáci, na ní někdy volali, že hoří kostel. Protože se jim líbilo, že to Rybičku zlobí, bojí se o kostelík a pospíchá ho zkontrolovat.
Jednou v zimě prochladla a onemocněla. Byl z toho zápal plic. Její přátelé ji pak prý vnutili teplejší kabát, nebo spíše takový dlouhý plášť a teplé galoše. Už nechodila ve zlatých botkách, ale přezdívka Zlatá Rybka jí zůstala.
Potom se moji rodiče odstěhovali a prý za čas zmizela i Zlatá Rybička.
Dodnes, když se řekne Zlatá Rybka, většina pamětníků si vzpomene na milou osůbku v krásných šatech, kráčející vznešeně náměstím.
