Článek
Cestování, příroda, svoboda. Věci, na které nikdy není dost času. A teď jsme ho měli. Oba na volné noze, bez závazků, nic nám nestálo v cestě. Když jsme to na jaře konečně udělali, měl jsem pocit, že žiju. Přítelkyni jsem poznal asi před rokem, všechno bylo intenzivní, ale v dobrém. Bavili jsme se, hodně si povídali, spali pod širákem, vařili na malém plynovém vařiči. Každý večer jiná pláž nebo les. Měl jsem pocit, že jsem našel spřízněnou duši.
První signál jsem ignoroval
Po týdnu cesty začala být trochu unavená. Nejdřív jsem si myslel, že je to tím, že se pořád přesouváme, moc nespíme, jíme, co zrovna je. Trochu náladová, trochu tichá. Když jsem se jí zeptal, jestli je všechno v pohodě, pokrčila rameny, že jo. Ale stejně to bylo jiné. V noci se budila, přes den koukala zamyšleně z okna. Neřešil jsem to. Asi má prostě jen den blbec.
Když jsme dorazili do severní Itálie, zastavili jsme se na pár dní u jezera. Bylo tam krásně, konečně klid. Seděli jsme na dece, pili víno, povídali si. A pak to ze sebe vysypala. Že je těhotná. Že o tom ví už pár dní, ale bála se mi to říct. A že to dítě není moje.
Nedokázal jsem ani vstát
Na tu chvíli nezapomenu. Myslel jsem, že jsem špatně slyšel. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře, jenže ten jeden, který se ukázal jako pravdivý, by mě nenapadl ani ve snu. Prý se to stalo jednou. Krátce předtím, než jsme spolu začali naplno být. Ale že mi to nechtěla říkat, protože si nebyla jistá, jestli si to dítě nechá. A že s tím člověkem už nemá nic společného.
Seděl jsem tam jako přikovaný. Nevěděl jsem, co říct. Jestli mám být naštvaný, zklamaný, nebo prostě jen zticha. Najednou jsem se cítil jako vetřelec ve vlastním příběhu. Byl jsem součástí něčeho, co nikdy nebylo doopravdy moje.
Předstírat dál nešlo
Zůstali jsme tam ještě další dva dny. Chodili jsme na procházky, snažili se mluvit o jiných věcech, ale nešlo to. Všechno mezi námi se změnilo. Jako kdyby něco prasklo. Pořád jsem se snažil být fér. Říkal jsem si, že to přece není konec světa, že lidi mají různé životní příběhy. Ale zároveň jsem věděl, že s tím nedokážu žít.
Nemohli jsme pokračovat, ne takhle. Řekl jsem jí, že se vracím do Česka. Že ať tam klidně zůstane, ať si cestuje dál, jestli chce. Nabídl jsem jí, že ji odvezu, kam bude potřebovat. Mlčela. A pak řekla, že to tak asi má být.
Nechal jsem ji u benzínky
Zastavili jsme u jedné větší čerpací stanice kousek od hranic. Vzala si batoh, řekla jen „tak se měj“ a zmizela. Ani jsem se jí neptal, co bude dál. Možná to ví, možná ne. Možná má plán, možná se jí zhroutil celý svět. Ale tehdy jsem neměl sílu se ptát.
Cestou zpátky jsem jel sám. Všechno, co jsme si říkali, všechno, co jsme plánovali, co jsme si malovali, se rozplynulo během několika vět. Dodávka byla prázdná, stejně jako já.
Neumím na ni být naštvaný
Od té doby uběhly tři měsíce. Občas si na ni vzpomenu. Představuju si, jestli už má břicho, jestli to dítě nakonec vychová sama, nebo jestli se k ní ten chlap vrátil. Nejspíš ne. Ale nevím. Nejsme v kontaktu. A možná je to tak lepší.
Lidi mi říkají, že byla krutá, že mě podvedla. Ale já ji nechci nenávidět. Asi to jen nezvládla. Stejně jako já. Oba jsme utíkali před něčím, co nakonec stejně vyplavalo na povrch. Možná to tak mělo být. A možná taky ne.
Zdroj: Adam K., Litomyšl
