Článek
Přesně to se stalo mně. Nejsem hysterka, nikdy jsem nebyla. Padesát šest let mi nebylo k ničemu, když jsem tam tak stála v předsíni s balíčkem v ruce a cítila, že se něco zlomilo. Byli jsme spolu skoro třicet let. Dlouhé roky manželství, děti, chalupa, společné večery, starosti i radosti. Nic extra romantického, ale takový ten život, jaký mají mnozí. Nečekala jsem zázraky, nebyla jsem z těch, co chtějí každé výročí diamant. Stačilo mi, že máme klid, že si sedneme večer ke stolu, povíme si, jaký byl den, podíváme se na zprávy, na film, a jdeme spát. Až na pár výjimek fungovalo všechno, jak má. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Ten den jsem uklízela. Klasická sobota. Prádlo, vysávání, vaření. Můj muž odešel dopoledne „na pivo s kamarádem“, jak to u něj bývá zvykem, a já se rozhodla, že protřídím bundy v předsíni. Jaro už bylo za dveřmi, tak jsem chtěla zazimovat ty tlustší a trochu udělat pořádek. Když jsem vzala do ruky jeho modrou bundu, ucítila jsem v kapse nějaký balíček. Nejprve jsem si myslela, že je to něco zapomenutého. Možná účtenka, možná čokoláda. Jenže když jsem to vytáhla, zůstala jsem stát jako opařená.
Byla to malá dárková krabička, obtočená stuhou. Nová, voňavá, čistá. Taková, kterou si v obchodě necháte zabalit, když chcete někomu udělat radost. Opatrně jsem rozvázala mašli. Uvnitř byl šperk. Krásný stříbrný náramek, jednoduchý, ale elegantní. Ne drahý, ale s vkusem. A lísteček. „Děkuju, že jsi.“
Zírala jsem na to a hlavou mi vířily otázky. A proč by mi děkoval můj muž? Jenže ten rukopis jsem poznala. V tu chvíli se všechno začalo spojovat. Najednou jsem si vzpomněla, že poslední měsíce býval často pryč. Že se někdy vracel s jinou náladou. Nejdřív jsem si myslela, že ho něco trápí. Z práce, z dětí, z běžného života. Ale teď mi začalo docházet, že to bylo jinak.
Když přišel domů, dělala jsem, že nic nevím. Položila jsem krabičku zpátky do kapsy a tvářila se, jako by se nic nestalo. V noci jsem ale nespala. Převalovala jsem se, dívala se na jeho klidnou tvář a v duchu si říkala, jak dlouho už mě tahá za nos. Druhý den jsem si sedla ke stolu a řekla: „Našla jsem něco ve tvé bundě.“ Chvíli mlčel. Pak jen tiše řekl: „Chtěl jsem ti to říct. Ale nevěděl jsem jak.“ A to mi stačilo.
Prý se seznámili na koncertě. Prý je to jen pár měsíců. Prý ho chápe, naslouchá mu, směje se jeho vtipům. A hlavně prý po něm nic nechce. Prý tam není žádná výčitka, žádné „vezmi koš“, žádné „proč jsi zas doma pozdě“. Najednou jsem já byla ta, co si moc stěžuje, moc řeší, moc mluví. A ona byla ta tichá, chápavá, nová. Jako by všechna ta léta, co jsme spolu prožili, přestala být důležitá. Jako by to, že jsme spolu zestárli, ztratilo váhu jen proto, že přišel někdo, kdo má méně vrásek a víc trpělivosti.
Ani jsem ho neprosila. Jen jsem tam seděla a dívala se na něj. V hlavě mi jelo, jak to řeknu dětem. Co udělám s domem. Jak zvládnu být zase sama. A jestli vůbec chci být sama. Říkal, že neví, co chce. Že mě má pořád rád. Ale že cítí, že mu něco chybí. A že právě proto koupil ten náramek. Ne pro ni. Ale pro mě. Chtěl mi ho dát, až si bude jistý, že to ukončí. Prý mě tím chtěl nějak „vyvážit“, dát mi alespoň něco. Jak velkorysé.
Nevím, co bude dál. Neodešel, ale něco mezi námi prasklo. Těžko se to popisuje. Je to, jako když vám v ruce praskne porcelánový hrnek. Můžete ho slepit, můžete ho postavit zpátky na poličku, ale už z něj nikdy nebude chutnat čaj stejně. Ten náramek jsem si nenasadila. Leží schovaný v zásuvce, kde mi bude připomínat, že jsem nebyla jediná. A že ani po letech společného života není nic jisté.
