Článek
Když syn přišel s tím, že by bylo jednodušší převést ji na něj, aby mohl vyřídit rekonstrukci a papírování, souhlasila jsem bez dlouhého přemýšlení. Netušila jsem, že tím si postupně podepisuju vlastní vystěhování z místa, které jsem celý život považovala za svoje.
Přepis proběhl rychle. Jeden podpis, pár razítek, a bylo hotovo. Syn byl spokojený, mluvil o plánech, o nových oknech, o dětském koutku na zahradě. Říkala jsem si, že je to přirozený koloběh. Vždyť to jednou stejně všechno zdědí.
První léto po převodu jsem si všimla drobností. V mém pokoji, kde jsem měla starou skříň po mamince a vyšívané záclony, se objevily dětské postýlky. Vnoučata prý potřebují víc prostoru. Samozřejmě že potřebují. Jenže najednou jsem neměla kde spát já.
Syn to vysvětloval klidně. Mami, je to jen na pár let, děti rychle rostou. Ty přece můžeš být v obýváku na rozkládacím gauči. Vždyť tam skoro nejsi, jezdíš sem jen na víkendy.
Jenže ten pokoj nebyl jen o spaní. Měla jsem tam svoje knížky, staré fotky, hrnek, ze kterého jsem pila kávu každé ráno na zápraží. Najednou byly moje věci v krabici ve sklepě, aby nepřekážely. A já si připadala jako návštěva v domě, který jsem pomáhala stavět.
Rozumem chápu, že děti potřebují zázemí. Dneska je jiná doba, každý chce mít svůj kout. Když byl syn malý, spali jsme všichni v jedné místnosti a nikdo to neřešil. Teď je všechno jinak. Mají víc hraček, víc věcí, víc nároků.
Ale někde mezi novou patrovou postelí a barevnými závěsy jsem zmizela já. Už se mě nikdo neptal, jestli mi to nevadí. Bylo to brané jako samozřejmost. Vždyť jsem to přece darovala dobrovolně. Tak co bych si stěžovala.
Minulé léto jsem přijela o týden dřív, než bylo domluveno. Chtěla jsem si v klidu vyvětrat, projít se po zahradě, posedět sama. Klíče mi sice zůstaly, ale když jsem otevřela dveře, čekalo mě překvapení. V obýváku byl nový nábytek, moje staré křeslo zmizelo. Prý už se tam nehodilo.
Sedla jsem si na gauč, který se večer mění v mou postel, a poprvé mě napadlo, že už tam vlastně nemám nic. Žádnou jistotu, žádný svůj kout. Jen vzpomínky.
Nejde mi o majetek. Nikdy jsem nebyla člověk, který by lpěl na věcech. Ale bolí mě ten pocit, že jsem se stala přítěží. Že místo poděkování přišlo tiché očekávání, že ustoupím. Že přece babička vydrží víc.
Syn tvrdí, že přeháním. Že mám přece byt ve městě a chalupa je teď hlavně pro děti. Možná má pravdu. Možná jsem jen citlivá. Jenže když večer ležím na rozkládacím gauči a poslouchám, jak se za dveřmi mého bývalého pokoje smějí vnoučata, cítím, že jsem přišla o víc než o pár metrů čtverečních.
Začala jsem tam jezdit méně. Vždycky si najdu důvod, proč zůstat doma. Bolí mě koleno, mám moc práce na zahrádce u paneláku. Pravda je taková, že se tam už necítím vítaná.
Chalupu jsem převedla s dobrým úmyslem. Chtěla jsem mít klid, že je všechno vyřešené. Místo toho mám pocit, že jsem si sama vzala místo, kam jsem se celý život vracela. A nevím, jestli se dá taková věc vzít zpátky. Možná ne právně. Ale lidsky.
Alena M., Klatovy
