Článek
Únos tří letadel ČSA z 24. března 1950 patří k nejvýraznějším útěkům přes železnou oponu. Nebyl to náhlý nápad několika dobrodruhů, ale promyšlená akce bývalých československých letců RAF, kteří se po únoru 1948 ocitli v nebezpečném postavení. Muži, kteří za války sloužili v britském letectvu, byli v novém režimu vnímáni jako politicky nespolehliví. Z armády byli vytlačováni, část z nich skončila v civilním letectví jen dočasně a Státní bezpečnost je sledovala. Český rozhlas připomíná, že po nástupu komunistů už v armádě působit nemohli a v horších případech jim hrozily pracovní tábory.
Hlavními postavami akce byli Oldřich Doležal, Vít Angetter a Ladislav Světlík. Všichni měli zkušenost s válečným létáním a současně věděli, že čas se krátí. Podle pozdějších vzpomínek se mezi letci šířily informace, že někteří bývalí příslušníci RAF mají být zatčeni. Plán proto nebyl jen útěkem jednotlivců. Měl upozornit Západ na osud československých letců, kteří bojovali proti nacismu, ale po válce se v rodné zemi stali nežádoucími.
Proč hned tři letadla
Právě trojitý únos byl podstatou celého plánu. StB už po předchozích pokusech o útěk zabavila bývalým letcům RAF pasy a dovolovala jim létat pouze na vnitrostátních linkách. Rodinní příslušníci navíc nesměli cestovat stejným letadlem jako člen posádky z rodiny. Kdyby se pokusili uniknout jedním strojem, bezpečnostní opatření by je pravděpodobně prozradila. Současný odlet tří letadel z různých měst dával větší šanci, že se podaří dostat ven nejen samotným letcům, ale i jejich blízkým.
Datum bylo stanoveno na pátek 24. března 1950. Tři Dakoty ČSA měly letět z Brna, Ostravy a Bratislavy na pražskou Ruzyni. Cestující zapojení do útěku si koupili letenky dopředu, ale většina lidí na palubě o ničem nevěděla. To bylo kruté, ale z hlediska konspirace nezbytné. Stačilo jediné prozrazení a akce by skončila zatčením ještě před startem.
Brněnský let: svázaný kapitán a spící cestující
Brněnská Dakota odstartovala podle plánu ráno v 6:35. V kokpitu byl jako druhý pilot Vít Angetter, zapojený do útěku, a kapitán Josef Klesnil, který o provedení akce v danou chvíli nevěděl. Po startu pomohla letuška odlákat jeho pozornost. Radiotelegrafista Kamil Mráz a Angetter mezitím zneškodnili palubního inženýra Jana Tučka. Klesnil brzy pochopil, co se děje. Podle pozdějšího líčení nebyl nepřítelem útěku; sám uvažoval o podobném plánu, ale kvůli rodině se musel vrátit. Aby mohl po návratu před StB tvrdit, že únosu nedokázal zabránit, byl v kokpitu svázán.
Cestující si změny kurzu většinou nevšimli. Bylo brzy ráno, lidé podřimovali a let do Erdingu časově nepůsobil nápadně odlišně od letu do Prahy. Angetter držel rádiový klid, změnil kurz na západ a spojení s americkou věží navázal až po dosažení americké zóny. V Erdingu přistál v 8:18 a okamžitě Američany upozornil, že další dvě československá letadla míří stejným směrem.
Ostrava a Bratislava: největší riziko bylo nad sovětskou zónou
Ostravský let vedl Ladislav Světlík. Jeho situace byla složitější, protože v kokpitu byl z únikové skupiny sám. Pomáhal mu Viktor Popelka, který cestoval jako pasažér. Světlík postupně ovládl kokpit, přinutil vypnout rádio a zneškodnil další členy posádky. Jeden z nich, Mečislav Kozák, měl podle líčení požádat, aby dostal ránu do hlavy. Potřeboval viditelné zranění, které by po návratu do Československa doložilo, že se únosu bránil. Tato epizoda ukazuje jednu z nejtvrdších vrstev celé akce: i lidé, kteří útěk chápali, se často museli vrátit kvůli manželkám, dětem a rodinám ponechaným doma.
Bratislavský stroj pilotoval Oldřich Doležal. V jeho případě byla posádka zapojena do akce, ale let startoval později, a tím rostlo riziko, že úřady už budou varovány. Na palubě byl navíc ozbrojený agent StB Karel Nejepinský. Při pojíždění dostala posádka pokyn vrátit se k terminálu, ale radiotelegrafista předstíral poruchu spojení a rádio vypnul. Letoun okamžitě vzlétl. Doležal později oznámil Brnu údajnou poruchu podvozku a zamířil k Linci, odkud pokračoval na Erding. Američané po informaci od Angettera vyslali stíhačky, aby stroje chránily při letu v prostoru poblíž sovětské zóny.
Šok po přistání a propagandistická odveta
V Erdingu se teprve ukázalo, kolik lidí skutečně chtělo zůstat na Západě. Vojenský historický ústav uvádí, že ze 83 cestujících ve třech letadlech jich v zahraničí zůstalo 25. Jiné zdroje pracují s číslem 85 osob na palubě a 27 žadatelů o azyl, protože počítají i členy posádek a rozdílně vymezují skupinu cestujících. Podstatné je, že většina pasažérů se vrátila. Ne proto, že by nutně souhlasila s režimem, ale často proto, že v Československu měla rodiny, práci a život, který nebylo možné opustit během několika minut na cizím letišti.
Na Západě zůstala mimo jiné Anna Vrzáňová, matka krasobruslařky Áji Vrzáňové. Útěk se tak dotkl i známých jmen československého veřejného života. Režim naopak událost okamžitě využil k propagandě. V tisku byl čin líčen jako gangsterské přepadení a americké spiknutí. V roce 1950 vyšla propagandistická kniha Jindřicha Suchého Únos do Erdingu a o dva roky později natočili Ján Kadár a Elmar Klos film Únos, který událost předkládal v režimní interpretaci.
Útěk, který režim nemohl přiznat jako porážku
Únos tří Dakot nebyl bezproblémový ani jednoznačně romantický. Na palubách byli lidé, kteří si cestu na Západ nevybrali. Někteří se báli. Jiní po přistání pochopili, že se stali součástí politické události, která jim může po návratu zkomplikovat život. Přesto zůstává jádro celé akce jasné: skupina válečných letců využila poslední prostor, který jí režim ještě ponechal, a proměnila běžné vnitrostátní lety v největší letecký útěk z komunistického Československa.
Pro komunistickou moc to byla těžko snesitelná rána. Muži, které se snažila ponížit a odsunout, dokázali v jediné ráno obejít její dohled, přelstít bezpečnostní opatření a dostat se do americké zóny. Nešlo jen o tři letadla. Šlo o veřejné selhání systému, který chtěl mít pod kontrolou pohyb lidí, jejich minulost i budoucnost.
Zdroje:
