Článek
Jenže osud někdy dokáže být krutý. A to nejhorší, co jsem zažila, nepřišlo od cizích lidí. Ale od vlastní rodiny. Léta jsem si říkala, že když máte kolem sebe rodinu, jste v bezpečí. Že když pomůžete, jednou se vám to vrátí. A pak mi ti samí lidé, kterým jsem věřila nejvíc, sebrali všechny úspory. A moje reakce? Tu nikdo nečekal.
Vždycky jsem byla ta, která pomáhá
Odjakživa jsem měla pocit, že rodina je základ. A tak jsem se snažila být tou, na kterou se ostatní můžou spolehnout. Když měl bratr finanční problémy, půjčila jsem mu peníze, aby mohl zaplatit nájem. Když sestřenice neměla na školné, pomohla jsem jí. Když rodiče potřebovali opravit dům, byla jsem první, kdo přispěl. Nikdy jsem nečekala, že mi to někdo vrátí. Prostě jsem si říkala, že je to správná věc.
Jenže problém je v tom, že když jednou začnete pomáhat, lidi si na to zvyknou. Postupně se to stalo samozřejmostí. „Prosím tě, půjčíš mi dvacet tisíc? Vrátím ti to do měsíce.“ Jenže měsíc utekl, pak další… a nic. Když jsem se zeptala, dostala jsem jen omluvné pohledy. „Víš, teď to zrovna nevyšlo. Ale určitě ti to jednou vrátím.“ Jednou. Jednou se neplatí účty. Ale mlčela jsem. Protože to byli moji nejbližší. Jenže pak přišla poslední kapka.
Vybrali mi účet
Když zemřeli moji rodiče, zdědili jsme s bratrem jejich dům. Rozhodli jsme se, že si ho necháme a pronajmeme ho, abychom měli nějaké zajištění do budoucna. Já jsem dál pracovala, šetřila, investovala, žila spořádaně. A pak mi jednoho dne zavolali z banky. „Paní Nováková, chtěli bychom se ujistit, že souhlasíte s převodem 250 000 korun na účet pana Nováka?“ Cože? „Ne… jaký převod?“ vyhrkla jsem. A pak mi došlo, co se stalo. Můj bratr měl kdysi přístup k mému účtu – protože jsem mu pomáhala s penězi a nastavovala mu platby.
A teď toho využil. Bez dovolení. Bez ptaní. Vzal si čtvrt milionu. „Rodina si přece pomáhá…“ Okamžitě jsem ho konfrontovala. Byla jsem vzteky bez sebe. „Tohle už je moc! Ukradl jsi mi peníze!“ Jenže on se jen tvářil, jako by se nic nestalo. „Ale prosím tě, my jsme přece rodina. Ty máš vždycky něco navíc, já jsem byl v průšvihu. Věděl jsem, že to pochopíš.“ Věděl? Ne, tohle už bylo moc. „Kdy mi ty peníze vrátíš?“ zeptala jsem se. A jeho odpověď? „No… až budu moct.“ A to bylo poprvé v životě, kdy jsem udělala něco, co nikdo nečekal.
Moje překvapivá reakce
Zavolala jsem do banky. Zablokovala jsem všechny jeho přístupy, změnila si hesla. A pak? Podala jsem na něj trestní oznámení. Ano. Na vlastního bratra. A víte co? Nelituju toho ani na vteřinu. Rodina přece není bianko šek. Samozřejmě, že se strhl obrovský skandál.
Rodina se na mě sesypala. „Jak jsi mohla?! Vždyť je to tvůj bratr! Co si o tobě pomyslí lidi?“ A já jim odpověděla jednoduše: „Co si o něm pomyslí lidi? Vždyť mě okradl. Proč se všichni ptáte, co jsem udělala já, ale nikdo neřeší, co udělal on?“
A v tu chvíli mi došlo, jak absurdní to celé je. Celé roky jsem dávala, pomáhala, nikdy jsem nic nechtěla zpátky. A když jsem se poprvé postavila sama za sebe, byla jsem ta špatná.
Když přestanete být obětí
Bratr nakonec musel peníze vrátit. Trvalo to dlouho, musela jsem si najmout právníka, ale dokázala jsem to. A co moje rodina? Většina se mnou přestala mluvit.A víte co? Nevadí mi to. Protože jsem pochopila něco důležitého. Rodina není automatický nárok na vaši pomoc, vaši důvěru, vaše peníze.
A když vás začnou využívat, musíte se umět bránit. Dnes mám klid. Přestala jsem být ta, na kterou se všichni obracejí jen tehdy, když něco potřebují. A víte, co je nejvtipnější? Že když se ke mně někdo z rodiny přiblíží s žádostí o „malou finanční pomoc“ a já odmítnu. Najednou mají peníze sami. Takže o krizi asi zase tak nejde, že?
