Článek
Celý život jsem pracovala jako účetní. Přes čtyřicet let jsem seděla za stolem, s papíry, čísly a kalkulačkou. Neustále jsem měla hodiny nad rámec pracovní doby, brala si domů práci, abych zvládla uzávěrky a splnila všechna očekávání ředitele firmy. Myslela jsem si, že když budu tvrdě pracovat, postará se o mě na oplátku stát ve stáří. Když peníze nestačily, hledala jsem si brigády. Po večerech jsem vedla kurzy účetnictví pro mladé podnikatele, o sobotách jsem pomáhala doplňovat zboží do regálů v obchodě. Vše jsem dělala jen proto, abych měla ve stáří klid a finance.
Celý život jsem pracovala, můj důchod je směšný
Když jsem konečně odešla do důchodu, byla jsem opravdu unavená. Hlavně moje tělo mi už nedovolovalo pracovat o nějaký ten rok navíc tak, jak bych chtěla. Myslela jsem si tedy, že už budu moci odpočívat. Ale když mi přišlo ze sociální správy rozhodnutí o výši důchodu, nemohla jsem uvěřit svým očím. Počítala jsem sice s nízkým číslem, ale realita byla ještě o hodně moc horší. To, co mi dali, to je opravdu výsměch.
Nebylo to jen o penězích. Byl to pocit, že moje snaha byla za celý život marná. Když jsem se bavila s mými kamarádkami, které z různých důvodů nepracovaly a byly celý život na sociálních dávkách, tak jsem zjistila, že mají poměrně vyšší měsíční příjmy než já. Jak je to možné, že lidé, kteří nikdy nepracovali, mají nyní větší jistotu než já, která jsem celý život poctivě přispívala do sociálního systému? To mi dodnes nikdo nedokázal vysvětlit.
Lidé na dávkách jsou na tom lépe
Celá ta situace, ve které se nacházím, mě opravdu zklamala. Cítím, že systém, kterému jsem věřila, mě zradil a oklamal. Nikdy jsem od státu nechtěla nic víc, než jsem si zasloužila, ale teď, když potřebuji jeho podporu nejvíce, mám pocit, že jsem byla trochu zrazena. Přes to všechno se snažím zůstat pozitivní. Nezbývá mi sice na posezení v kavárničce při kávě, žiju skromně a bez kamarádek, ty na to totiž mají. A já vedle nich nechci vypadat jako chudák.
Učím se žít s tím, co mám, a najít radost v malých věcech. Moje děti a vnoučata jsou pro mě velkou oporou. Ale ten pocit nespravedlnosti v mé mysli stále zůstává a navždy zůstane. A když si večer sednu ke stolu, zahledím se z okna a přemýšlím o minulosti, jaká byla těžká a složitá doba, chce se mi z toho ještě dnes plakat. K tomu všemu si nemohu pomoct, ale cítím se zklamaně, jak málo se naše společnost stará o ty, kteří ji budovali.
Zdroje: příběh seniorky Olgy
