Cukr je konečně v akci. No když jsem to před Kauflandem viděla, rychle jsem utekla pryč

Bylo sotva sedm ráno, když jsem šla kolem Kauflandu. Venku chladno, sychravo, ještě se rozednívalo. Ale před prodejnou už stála fronta. Ne na lék, ne na pomoc. Na cukr. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tahle země se vrátila o pár desetiletí zpátky.

Bylo 7:10, když jsem zahlédla ten dav. Desítky lidí, většinou starších. Kabáty, čepice, tašky na kolečkách. Někteří si sedli na obrubník, jiní netrpělivě postávali s letákem v ruce. Oči upřené na automatické dveře, které se měly za pár minut otevřít.
A pak jsem si všimla, proč tam jsou. Na stojanech, na všech plakátech, křičelo velkým písmem: Cukr 9,90 Kč. Sleva skoro o polovinu. Akce platí od 15. do 17. října nebo do vyprodání zásob.

Lidé si mezi sebou šeptali, kolik balíků si vezmou. Někteří plánovali koupit pro děti, jiní chtěli zásobu na pečení, další prostě „protože je to levné“. Každý měl svůj důvod.
Jenže mně z té scény běhal mráz po zádech. Viděla jsem důchodce, kteří tam přišli ještě za tmy, aby si koupili pár kilo cukru, jako by šlo o něco vzácného. A přitom šlo jen o obyčejnou surovinu, které si ještě před pár lety nikdo ani nevšiml, že zdražila.

Pamatuju si, jak se dřív lidé smáli, když viděli záběry z devadesátých let, kde se stály fronty na banány nebo toaletní papír. Teď jsme ale zpátky u stejného obrazu. Jen ten banán vyměnil cukr. Možná to zní přehnaně, ale tahle scéna pro mě symbolizuje něco víc. Ukazuje, kam jsme se dostali. Že jsme se naučili žít ve světě, kde sleva o pár korun dokáže zvednout stovky lidí z postele, i když by mohli spát.

Jedna paní vedle mě se smála. Říkala, že jde pro deset kilo, protože cukr se bude hodit na cukroví. Prý radši teď, než pak za dvojnásobek. Jiný pán mávl rukou a dodal, že si chce taky udělat zásobu, protože kdo ví, co zase zdraží. A já jen stála opodál, dívala se na to celé a přemýšlela, jestli jsme opravdu chtěli skončit takhle. Že v době, kdy řešíme umělou inteligenci, elektromobily a lety na Mars, se tady lidé přetahují o levný cukr.

V 7:15 se dveře konečně otevřely. Davy se daly do pohybu. Někteří běželi, jiní se tlačili s vozíky. Personál se snažil udržet klid, ale všichni chtěli být první. Za pár minut byly palety prázdné. Zásoby zmizely rychleji než teplé rohlíky. Ti, co přišli později, jen nevěřícně stáli a koukali na prázdné místo. Jedna paní si povzdechla, že to tušila, a odešla se skloněnou hlavou.

Nešlo o ten cukr. Šlo o ten pocit bezmoci. O to, že se lidé nechají honit za pár korun, protože už nevěří, že by to mohlo být lepší. Že když se objeví něco levnějšího, je to malý svátek. A možná i o to, že se na té scéně ukázala pravda o dnešní době. Rozdíly mezi lidmi, nejistota, a trochu i strach. Když máte důchod deset tisíc a všechno zdražuje, tak prostě jdete. Protože co kdyby už zítra nebylo.

Stála jsem tam pár minut a nakonec jsem prostě odešla. Ne proto, že bych cukr nepotřebovala. Ale protože jsem si uvědomila, že tohle nechci zažívat. Že nechci běžet s davem, strkat se o pytlík cukru a mít pocit vítězství, když ho dostanu do vozíku. Radši si připlatím o pár korun a koupím ho jindy s klidem, bez té tíhy v žaludku.

Možná se smějeme, když vidíme ty záběry z front. Ale kdo z nás nečeká na slevy? Kdo si nikdy neřekl „počkám, až to zlevní“? Jsme generace, která má všechno na dosah a přesto se hroutí, když přijde inflace. Lidé, kteří se kdysi posmívali frontám na banány, teď sami stojí v řadě na cukr. Jen místo igelitky mají moderní nákupní tašku a místo kabátu softshellovou bundu.

Domů jsem šla s prázdnou, ale hlavou se mi honilo, že tahle ranní scéna je možná přesně to, co by měl někdo natočit. Ne jako senzaci, ale jako obraz doby. Jako zrcadlo, které nám ukazuje, že i když žijeme v roce 2025, zůstali jsme pořád stejní. Zranitelní, nejistí a hladoví po jistotě. Tentokrát to byl cukr. Příště to může být máslo, benzín nebo elektřina. Ale pocit, který z toho zůstane, bude stejný.

Lenka, Brno