Článek
Pizzu si chtěl dát „jako mladí“
Děda má osmdesát. Celý život prožil na vesnici, v domku, kde ještě voní uhlí a kde na stole nikdy nechybí domácí polévka. Když jsme mu jednou přinesli pizzu, jen se uchechtl, že to je takový „plackatý koláč pro městské“. Ale chutnalo mu. Možná víc, než si byl ochoten přiznat.
Asi měsíc na to mi volal. Prý že by si dal zase pizzu, ale nechce mě kvůli tomu obtěžovat. „Ty už jsi moderní, ty to umíš objednat přes ten internet, ne?“ zeptal se tehdy. A já mu z legrace řekla: „Zvládl bys to i sám, dědo, když máš ten nový mobil.“ Byla to nadsázka. Jenže děda si to vzal k srdci.
Velká premiéra s chytrým telefonem
Měl totiž od Vánoc chytrý telefon. Darovali jsme mu ho s bratrem, aby s námi mohl volat přes video, když jsme pryč. Trvalo mu půl roku, než se naučil přijímat hovory. A teď se rozhodl, že přes ten malý dotykový zázrak zvládne objednat i jídlo.
Celé odpoledne prý seděl u stolu a zkoušel hledat něco jako „pizza poblíž“. Když se mu podařilo otevřít web jedné pizzerie, málem měl pocit vítězství. Jenže pak přišlo placení. Tam už to začalo být horší. Kartu neměl, PayPal neznal a když se mu ukázala nabídka „hotově při doručení“, oddychl si. Zadával adresu pomalu, písmeno po písmenu, a když se mu konečně podařilo objednávku odeslat, byl na sebe hrdý.
„Akorát mi to napsalo, že pizza přijede za 45 minut,“ vyprávěl později. „Tak jsem si říkal, že to asi pošlou poštou.“
Když zazvonil kurýr
Kurýr dorazil přesně za tři čtvrtě hodiny. Mladý kluk s čepicí dozadu, v ruce krabice a terminál. Zazvonil. Děda zrovna sledoval televizní zprávy a lekal se, kdo mu to ruší večer.
Otevřel dveře a kouká na něj neznámý mladík s krabicí. „Dobrý večer, pizza pro vás“ říká kluk. Děda na něj kouká podezřívavě. „Jaká pizza? Já nic neobjednával,“ odpověděl prý ostře a začal mu dveře pomalu zavírat.
Kurýr znejistěl. „Tady je to napsané, ulice i číslo domu,“ ukazoval na displej. Děda si to vzal, přečetl si adresu a jen hlesl: „No to snad ne. To jste vy, co to posíláte přes ten internet?“ Kurýr se usmál a přikývl.
„Já jsem myslel, že mi to pošlou poštou! Že to přijde zítra,“ smál se nakonec děda, když mu kluk vysvětlil, že to dovezl z pizzerie o tři vesnice dál.
Nevěřil, že to jídlo je „čerstvé“
Když se děda vrátil do kuchyně s ještě horkou pizzou, dlouho si ji jen prohlížel. Otevřel krabici, přivoněl a řekl: „To je nějaké podezřele čerstvé, to snad pekli tady.“ Nemohl pochopit, že jídlo, které objednal z telefonu, je na stole za necelou hodinu.
Zavolal mi hned poté, abych se přišla „na tu vědu podívat“. Když jsem dorazila, seděl u stolu, napůl fascinovaný a napůl zmatený. Pizzu rozkrojenou, vedle poznámkový blok, kam si dělal zápisky, jak to celé probíhalo. „Abych to příště udělal zase stejně,“ smál se.
Internet jako nová výzva
Od té doby si děda na moderní technologie začal zvykat. Občas mi volá, že mu zase přišla nějaká „hláška z internetu“, kterou nechápe, a ptá se, jestli má něco „kliknout nebo radši utéct“. Ale jedno mu zůstalo. Jeho první objednávka pizzy se stala legendou v celé rodině.
Když jsme to vyprávěli na rodinné oslavě, smáli se i jeho vrstevníci. Jeden dokonce řekl, že by to chtěl zkusit taky, jen neví, kde se ten internet „kupuje“.
Děda si teď občas objedná jídlo přes aplikaci. Pokaždé mi pak volá, že „pán s krabicí už je na cestě“. A pokaždé se ptá, jestli by neměl radši přiložit dýško v hotovosti, protože kartou by prý mohl „něco pokazit“.
A nakonec…
Je zvláštní, jak rychle se svět změnil. Pro nás je pár kliknutí samozřejmost, ale pro lidi, kteří vyrostli bez obrazovek, je to malý zázrak. Děda se naučil objednávat pizzu online, ale pořád zůstává tím stejným chlapem, který radši peče chleba doma a sází brambory na zahradě.
A pokaždé, když mu zazvoní kurýr, slyším v telefonu jeho hlasité: „To už je on! Mám otevřít, že?“
Dnes už vím, že na každé kliknutí připojení k internetu se dá koukat i s úsměvem, pokud máte doma dědu, který se nebojí zkusit něco nového.
Marie z Písku
