Hlavní obsah
Příběhy

Denisa (27): V Itálii chodil partner každý večer na „nákupy“. Pravda vyšla najevo díky účtence

Foto: Freepik

Nečekala jsem, že se mi dovolená v Itálii navždy zaryje do paměti z úplně jiného důvodu, než je moře, pizza a romantika pod olivovníky. Těšila jsem se na deset dní klidu, slunce, dobrého jídla a hlavně společně stráveného času.

Článek

Po náročném roce jsme konečně vyrazili pryč. Jen my dva. Žádní kamarádi, žádná práce, žádný stres. Jenže hned od druhého dne se začalo něco měnit. A já to nejdřív nechápala.

„Skočím koupit vodu a něco na zítra k snídani, jo?“ řekl a zmizel. Bylo devět večer, obchody tu zavíraly v deset, všechno dávalo smysl. Vrátil se asi za půl hodiny. Nesl vodu, croissanty, pár banánů. Usmál se, políbil mě do vlasů. Jenže druhý den to udělal znovu. A třetí den taky. Vždycky kolem deváté večer. Vždycky s výmluvou na nákup. A vždycky se vracel s tou stejnou taškou.

Nejsem typ, co by hned panikařil. Říkala jsem si, že si možná jen potřebuje vydechnout. Být chvíli sám. Ale zároveň mě začalo hlodat, proč to neřekne na rovinu. Vždyť bych to pochopila. Jenže to „jen si dojdu koupit vodu“ bylo čím dál podezřelejší. Zvlášť když jsem si všimla, že si s sebou nebere peněženku. A že se z obchodu vrací bez účtenky. Jako kdyby pokaždé smazal stopy po tom, kde vlastně byl.

Všechno ve mně se bouřilo. Nechtěla jsem ho hned obvinit, nechtěla jsem dělat scény na dovolené. Ale zároveň jsem už byla nervózní. Předstírala jsem, že jsem v pohodě, ale v hlavě mi jely scénáře jeden za druhým. Podvádí mě? Schází se s někým? Chodí na pivo a lže mi? Nebo hůř má v Itálii jiný život? Jo, bylo to přehnané. Ale v tu chvíli jsem už nevěděla, čemu věřit. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že mě něco dusí. A že nejsem blázen, když cítím, že se děje něco divného.

Zlom přišel šestý den. Když se vrátil z „nákupu“, všimla jsem si, že má v kapse složený papírek. Když šel do sprchy, vytáhla jsem ho. Byla to účtenka. Kratičká, s razítkem malého baru o dvě ulice dál. Dvě piva, jedno prosecco, miska oliv. Čas: 21:22. Přesně ta chvíle, kdy mi tvrdil, že stál frontu v obchodě. V tu chvíli mi zatrnulo. Věděla jsem, že je to ono. Nešlo už jen o pocit, šlo o fakt. Lhal mi.

Seděla jsem na posteli, v ruce tu pitomou účtenku a nevěděla, co dělat. Moje první reakce byla vztek. Takový ten tichý, pálivý vztek, kdy se vám stáhne žaludek a máte chuť něco rozbít. Druhá byla smutek. Tichý, hluboký smutek, že místo romantické dovolené jsem se ocitla v lži, která bublala pod povrchem celý týden. A třetí reakce byla tichá otázka: proč?

Neletěla jsem za ním s papírkem v ruce. Počkala jsem. Až vyleze, až si lehne, až se ke mně přitulí. A pak jsem mu podala tu účtenku. Mlčela jsem. Jen se dívala. On ztuhl. V tu chvíli věděl, že je konec hraní.

Začal mluvit. Věta za větou. Zmatené, nejisté, trochu uražené, trochu obranářské. Prý že potřeboval vypnout, že nemohl dýchat, že se necítil dobře. Že to nebylo nic osobního. Jen chtěl být chvíli sám. S lidmi, s hudbou, s číšníkem, který ho nezná. Prý že mi to neřekl, protože by mě ranil. Že mě nechtěl zklamat.

Jenže zklamal. Ne tím, že si dal pivo. Ale tím, že se bál být se mnou upřímný. Tím, že raději utekl, než aby řekl pravdu. Tím, že se usmíval a hladil mě po vlasech, zatímco věděl, že mi lže. A nejvíc mě bolelo to, že mi nedal šanci. Možná bych to pochopila. Možná bych mu řekla: běž. Dej si pivo. Ale místo toho jsem celou dobu jen cítila, že mi něco zatajuje. A to mě zraňovalo víc než cokoli jiného.

Zbytek dovolené jsme spolu ještě dožili. Chodili jsme na pláž, smáli se, fotili si pizzu. Ale bylo to jen divadlo. Hráli jsme na dovolenou, ale uvnitř to bylo ticho. Každý jsme si šli svým směrem, i když jsme seděli vedle sebe. Když jsme přiletěli domů, řekla jsem mu, že si potřebuju oddechnout. Na pár týdnů. Ale už jsem se nevrátila.

Ta účtenka pro mě dnes není jen papírek s datem a cenou piva. Je to připomínka toho, že intuice má svou sílu. Že když něco cítíš, většinou máš pravdu. A že i když pravda bolí, vždycky je lepší než předstírat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz