Článek
Zoo máme rádi, chodíme tam několikrát do roka, a pokaždé je to pro nás taková malá odměna za náročný týden. Netušila jsem, že zrovna tentokrát si z návštěvy odnese i lekci, kterou bychom si snad ani nepřáli.
Malý kluk a velké nadšení
U výběhu s kozami bývá vždycky veselo. Děti smějí z automatu koupit kelímek granulí a zvířata se ochotně hrnou k plotu, sotva cítí jídlo. Kuba stál frontu s ostatními dětmi, v ruce padesátikorunu, kterou si šetřil z kapesného. Chtěl to udělat sám. Nakrmit kozu, tak jako to dělají velcí kluci.
Když na něj přišla řada, pečlivě nasypal granule do dlaně a natáhl ruku přes zábradlí. Koza se pomalu přiblížila, opatrně olízla jeho prsty, a v tu chvíli se celý rozzářil. Udělal to s takovou opatrností a něhou, až jsem si říkala, že to je přesně ten okamžik, kvůli kterému má smysl tyhle výlety dělat.
Slova, která zmrzla ve vzduchu
Jenže radost trvala sotva pár vteřin. Z vedlejšího kouta přicházela ošetřovatelka s kbelíkem. Vypadala spěchající, trochu podrážděná. Sotva došla k nám, zvýšila hlas: „To dítě ať okamžitě přestane krmit! Ty kozy už to nezvládají, jsou přežrané!“
Kuba se lekl tak, že mu kelímek vypadl z ruky. Otočil se ke mně s výrazem, který mi utkvěl v hlavě dodnes. Zmatení, strach, a stud. Nechápal, co udělal špatně. Vždyť jen dělal to, co dělaly všechny děti kolem. Ošetřovatelka ale pokračovala. Říkala, že by lidi měli mít rozum, že ty kozy z toho zvrací, že to snad už někdo zakáže úplně.
Když se dítě učí pocit viny
Chtěla jsem jí něco říct, bránit ho, vysvětlit, že jsme neudělali nic špatně. Ale v tu chvíli jsem ztuhla stejně jako on. Všichni kolem ztichli, a já měla pocit, že se na nás dívá celé okolí. Kuba se přitiskl ke mně a potichu řekl: „Mami, já nechtěl ublížit.“
A to mě zlomilo. Malé dítě, které se celý týden těšilo na krmení zvířátek, odcházelo s pocitem, že udělalo něco špatně. Snažila jsem se mu to vysvětlit, že kozy jsou v pořádku, že ta paní byla jen unavená, že to nemyslela zle. Ale ten okamžik už nešlo vzít zpět.
Zbytečná tvrdost
Cestou k dalšímu pavilonu jsem o tom přemýšlela. Kolik dětí si takhle odnese z podobných situací pocit viny za něco, co neudělaly špatně. Možná to pro dospělého není nic, jen nevhodná poznámka, výbuch frustrace. Ale pro dítě je to někdy celý svět.
Ta ošetřovatelka možná měla pravdu, možná už byly kozy přecpané. Ale šlo to říct jinak. S klidem, laskavostí, s vysvětlením. Dítě by to pochopilo. Místo toho slyšelo křik, vidělo zvednutý prst, a odneslo si stud.
Malá omluva, která přišla pozdě
O pár minut později jsme seděli na lavičce u občerstvení, když se k nám ta samá paní znovu přiblížila. Tentokrát už klidnější. Řekla, že to nemyslela osobně, že má jen plné ruce práce a návštěvníci často nedodržují pravidla. Podívala se na Kubu, který seděl s rozbitým kelímkem v ruce, a dodala: „Ty jsi to myslel dobře, viď?“
Přikývl, ale už se neusmál. Bylo vidět, že to v něm zůstalo. Paní se omluvila, my poděkovali, a výlet pokračoval. Ale ten okamžik se už nedal vymazat.
Malé věty, které zůstávají
Doma o tom mluvil ještě večer. Ptával se, jestli koza opravdu zvracela, jestli jí ublížil, jestli se na něj zlobí. Uklidňovala jsem ho, že ne, že všechno je v pořádku. Ale v duchu jsem si říkala, jak tenká hranice někdy je mezi výchovou a ponížením, mezi poučením a křikem.
A taky jsem si uvědomila, že to platí nejen v zoo, ale všude. Ve škole, v obchodě, na hřišti. Dospělí mají obrovskou moc. Jedna věta, jedno gesto, a dítě si to může nést roky. Možná si to ta paní už dávno nepamatuje. Ale můj syn ano.
Co si z toho odneseme my
Nechci nikomu vyčítat práci ani náladu. Jen bych si přála, aby se na podobných místech mluvilo víc s respektem. Děti se učí světu právě skrze nás. Když jim někdo bezdůvodně zlomí radost, bere jim víc než jen jeden okamžik.
A tak, až zase půjdeme do zoo, určitě ho nechám krmit zvířata znovu. Tentokrát spolu. Protože bych chtěla, aby si z dětství pamatoval, že i když mu někdy někdo ublíží slovem, pořád stojí za to zkoušet znovu.
