Článek
Nové prostředí, nová naděje
První dny byly skvělé. Lidé milí, šéf přívětivý, kolegyně pomáhaly. Měla jsem pocit, že jsem se konečně dostala mezi profesionály. Seděla jsem v kanceláři s Lenkou, starší kolegyní, která tam pracovala už několik let. Zpočátku byla ochotná, všechno mi ukazovala a dávala cenné rady. Vděčně jsem jí naslouchala a snažila se, abych si ji neznepřátelila. Byla to taková neoficiální vedoucí, která měla přehled o všem.
Jenže po čase se začaly dít zvláštní věci. Lenka se ke mně začala chovat odtažitě. Přestala se mnou obědvat, neodpovídala na zprávy, a když jsem se na něco zeptala, často jen mávla rukou, že mám hledat sama. Myslela jsem, že má špatné období, že to přejde. Jenže nepřešlo.
Začaly pomluvy
Jednoho dne jsem náhodou zaslechla, jak se o mně baví s kolegyní z vedlejší kanceláře. Říkala, že se moc snažím, že si chci asi dělat body u šéfa. Bylo to ponižující. Nikdy jsem nebyla typ, co se vtírá, jen jsem dělala svou práci poctivě. Začala jsem se proto držet víc v pozadí, méně mluvit a jen plnit úkoly. Doufala jsem, že to přejde.
Nepřešlo. Naopak. Lenka si mě zjevně vzala na mušku. Před šéfem se tvářila přátelsky, ale za zády mi podkopávala nohy. Začala si stěžovat, že jí lezu do kompetencí, že po mně musí opravovat chyby. O ničem jsem nevěděla, protože mi nikdy nic neřekla přímo. Až jednoho dne mě pozval šéf do kanceláře.
Výpověď, kterou jsem nečekala
Seděla jsem naproti němu, ruce se mi potily. Řekl mi, že dostávám výpověď ve zkušební době. Že prý nejsem týmový hráč a nezapadám do kolektivu. Nechápala jsem. Byla jsem dochvilná, odevzdávala práci včas, měla výsledky. Zeptala jsem se, jestli jsem něco pokazila. Podíval se na mě a řekl, že měl několik stížností, prý se s kolegyněmi nedá vyjít, že prý dělám kolem sebe napjatou atmosféru.
Byla jsem v šoku. Kdo by to o mně mohl říct? Věděla jsem to okamžitě, Lenka. Jediný člověk, se kterým jsem měla problémy. Ale proč? Vždyť jsem jí nikdy nic neudělala. Když jsem se zeptala přímo, šéf jen pokrčil rameny. „Některé věci je lepší neřešit,“ řekl suše.
Důvod, který mě srazil na kolena
Po pár dnech jsem si sbírala věci z kanceláře. Lenka přišla a stoupla si ke mně. Řekla, že jí je to líto, že to takhle dopadlo, ale že si prostě nerozumíme. V očích měla falešný úsměv. A pak to přišlo. Mimochodem dodala, že si to se šéfem vyříkala, že jí bylo trapné, jak se kolem mě pořád motá.
Tehdy mi to došlo. Ona žárlila. Ne na moji práci, ale na to, že si se mnou šéf občas rozuměl víc než s ní. Mluvili jsme spolu o běžných věcech, smál se mým vtipům, občas mě pochválil. Nic víc. Ale pro ni to bylo dost na to, aby mě zničila. Využila svého vlivu a obrátila to proti mně.
Nemohla jsem uvěřit, že někdo dokáže zajít tak daleko kvůli vlastní nejistotě. Celé týdny jsem pak přemýšlela, jestli jsem něco mohla udělat jinak. Možná jsem měla být opatrnější, víc držet odstup. Jenže jak to člověk pozná, dokud není pozdě?
Nový začátek, ale s hořkou zkušeností
Trvalo mi měsíce, než jsem znovu našla práci. A tentokrát jsem si dala pozor. Hned od začátku jsem byla zdrženlivější, držela si odstup od kolegů, hlavně od těch, kteří se tvářili, že vědí všechno nejlépe. Možná to zní smutně, ale už nevěřím, že v práci stačí být jen poctivý. Lidská závist umí být silnější než jakákoli pracovní morálka.
Dnes už mám klidnější místo v menší firmě, kde se lidé navzájem respektují. Ale kdykoli slyším slovo „kolektiv“, sevře se mi žaludek. Vím, že někdy stačí jeden člověk, aby vám zničil pověst i sebevědomí.
Občas si vzpomenu na Lenu a napadne mě, jestli je tam stále. Jestli jí stojí za to žít v prostředí, kde musí druhé srážet, aby sama vypadala lépe. Možná ano. Někteří lidé se prostě cítí silní jen tehdy, když mohou někoho ponížit.
Já už se k tomu nikdy nevrátím. Ale tu zkušenost si ponesu celý život.
