Článek
Po několika letech strávených buď doma, nebo maximálně na prodlouženém víkendu, jsme zatoužili po moři. Ne po přeplněných plážích s uměle udržovaným trávníkem a padesátkou stánků s magnetkami, ale po skutečné dovolené. Po týdnech vybírání, pročítání recenzí a porovnávání fotek jsme si nakonec vybrali menší řecký ostrov, kam lítá jen pár letů týdně a kde se všechno zdálo být tak akorát. Přesně pro nás.
Den odletu jsme měli v kalendáři zakroužkovaný červenou fixou. Koupili jsme si nové kufry, opalovací krémy za nekřesťanské peníze, a dokonce i sluneční brýle, které jsme už dlouho nepotřebovali, protože dovolená u rybníka v jižních Čechách toho moc nezastíní. Letěli jsme z Prahy v sedm ráno, takže klasika. Vstávání ve čtyři, nervozita, jestli máme všechno. Pas, peněženka, mobil, lístky, plavky. Na letišti jsme byli s předstihem, všechno probíhalo hladce, i děti se chovaly ukázkově. A pak to přišlo.
Stáli jsme u odletové brány, když se na obrazovce objevilo zpoždění. Půl hodiny, nic hrozného. Ale pak se to začalo natahovat. Dvacet minut sem, dvacet minut tam. Až po dvou hodinách přišlo hlášení, že kvůli technické závadě bude let opožděn o dalších čtyřicet minut. Lidé začali remcat, děti natahovaly, my se s partnerem snažili zachovat klid. Vždyť jsme na dovolené, ne? Jen jsme ještě nevzlétli.
Když jsme konečně nasedli do letadla, byl to malý zázrak. Děti okamžitě zabrali svá místa u okénka, partner pomáhal s kufry a já se těšila, že konečně sednu a vytáhnu si knížku. Jenže ouha. Přijdu ke své řadě a na mém místě sedí žena. Ne mladá slečna, ale taková ta typická „všude jsem byla a všechno znám“ paní s nasazeným tónem, že právě jí patří svět. Říkám jí, že mám místo u okna a ukazuju jí letenku. Ona se na mě dívá s kamennou tváří a s klidem odpovídá, že si už sedla a že má panickou hrůzu z létání, takže okno potřebuje. Na chvíli mi došla slova.
Ne že bych nebyla ochotná si vyměnit místo, kdyby mě požádala, vysvětlila, možná bych to udělala. Ale ta její arogance, ten přezíravý pohled, jako bych byla nějaký hmyz, mě rozohnil. Ukázala jsem jí svoji letenku a řekla, že si klidně sednu jinam, ale že chci vědět, kam. V tu chvíli mi oznámila, že žádný lístek nemá, že letí s manželem, který je někde vzadu, a že si „prostě sedla sem, protože jí to vyhovuje“. To už jsem měla dost. Šla jsem za letuškou a ta se snažila celou situaci vyřešit s klidem sobě vlastním. Nakonec se ukázalo, že paní ani nemá sedět v této části letadla a že si přehodila místo se svým manželem, který seděl o několik řad dál. Takže nejen že si sedla na cizí místo, ale ještě mimo oblast, kde vůbec měla být.
Když ji letuška požádala, aby se přesunula, začala vyšilovat. Prý je jí špatně, má problémy se srdcem, omdlí a jestli s ní chceme mít na palubě infarkt, tak ať klidně trváme na výměně. V tu chvíli jsem měla chuť opravdu omdlít já. Partner na mě jen bezmocně koukal, letadlo bylo plné a lidé už začínali být netrpěliví. Nakonec nám letuška nabídla jiná dvě místa vzadu vedle sebe, ale bez výhledu a poblíž toalet. Nechtěla jsem dělat scény a rozbrečet děti, tak jsme kývli.
Celý let jsem přemýšlela, jestli jsem to měla nechat být, nebo jestli jsem si měla stát za svým. Jenže já byla na dovolené, měla jsem se těšit, užívat si. Místo toho jsem měla chuť se vrátit domů. Paní se zatím uvelebila v mém místě, rozložila si polštářek a během chvíle spokojeně usnula. Žádná panika, žádné mdloby, jen pohodlné místo, které si prostě přisvojila, protože mohla.
A teď si říkám, jsme opravdu až tak zvyklí, že slušnost nefunguje? Že kdo si něco vezme drze, má větší šanci uspět než ten, kdo se chová podle pravidel? Proč se mi ještě dnes chce křičet, když si na tu situaci vzpomenu? A proč jsem to vlastně já, kdo má výčitky, že nechtěl dělat scénu? Nejspíš proto, že pořád věřím, že když budu slušná, svět to ocení. Ale někdy, někdy se prostě cítím jako blázen.
