Článek
Když mě kamarádka vzala do svého obchodu, byla jsem zvědavá už cestou. Vyprávěla mi o něm celé měsíce, ale nějak jsme se k návštěvě pořád nedostaly. Ten den měl být jen rychlou zastávkou. Káva, krátké obejití regálů, možná malý nákup a pak domů. Jenže místo příjemného dopoledne jsem tam seděla s otevřenou pusou a nevěděla, co říct.
Poprvé jsem viděla, jak tvrdě tam makají
Hned po příchodu jsem pochopila, že to není žádná voňavá pohádka z Instagramu. Dvě prodavačky běhaly mezi zbožím, zákazníky a krabicemi, které dorazily těsně před námi. Jedna z nich se snažila usmát, ale bylo vidět, že sotva popadá dech. Druhá si jen krátce otřela čelo, když šla kolem nás, a pokračovala dál. Kamarádka mi pošeptala, že dnes nestíhají, že jim zase onemocněla brigádnice. Říkala to tónem, ve kterém bylo slyšet víc rezignace než zloby. V tu chvíli jsem ještě nerozuměla tomu, proč se u ní lidi tak rychle střídají. To pochopení přišlo až později.
Zatímco jsme si sedly do malé kanceláře vzadu, nová zásilka čekala na vybalení. Nikdo se durdil, nikdo si nestěžoval, ale napětí tam viselo ve vzduchu. Věděla jsem, že práce v obchodě je náročná, ale když člověk vidí konkrétní tváře, získá úplně jiný pohled. Kamarádka mi nabídla kávu z drobné kuchyňky. Zatímco ji připravovala, slyšela jsem z prodejny jeden zákaznický dotaz za druhým. A pak hlas, který zněl unaveněji, než by měl.
Položila jsem otázku, která měla zůstat nevyslovená
Zeptala jsem se kamarádsky. Jen tak mimochodem. Kolik platí svým prodavačkám. Nečekala jsem nic dramatického, protože vždycky působila jako férový člověk. Nejdřív se zarazila, jako by rozmýšlela, jestli mi to má vůbec říct. Pak si sedla proti mně a natvrdo vyložila čísla. Když je vyslovila, myslela jsem, že jsem špatně slyšela. Nebylo to jen málo. Bylo to až bolestivě málo. Částka, za kterou si v dnešní době člověk nepokryje ani základní životní potřeby.
Najednou mi všechno zapadlo. Rychlá fluktuace. Unavené tváře. Krátké přestávky. Neustálý shon. Zeptala jsem se jí, jaké má důvody. Vysvětlovala mi náklady, rostoucí ceny dodavatelů, vysoký nájem a to, že sama nežije v žádném blahobytu. Věřila jsem jí, to ne. Ale zároveň jsem věděla, že to neospravedlňuje systém, který drtí obyčejné ženy za pultem.
Podvědomě jsem se ohlédla směrem k prodejně
Tam venku stály dvě pracovité ženy, které se ani na minutu nezastavily. Kdybych nevěděla pravdu, řekla bych, že pracují v pohodovém malém obchodě, kde se lidi znají jménem. Jenže realita byla jiná. Představila jsem si je, jak jdou domů. Jak počítají výplatu, jak škrtají položky v nákupu, jak doufají, že další měsíc nepřijde něco nečekaného.
Kamarádka se snažila vysvětlovat, ale její hlas získával nervózní podtón. Možná se bála odsouzení. Možná si sama nebyla jistá. Možná věděla, že takhle to dlouhodobě neudrží. Přesto jsem cítila, že do jejích bot nemůžu úplně vstoupit. Měla odpovědnost za obchod, za účty, za závazky, které já neměla. To ale nic neměnilo na tom, že prodavačky měly odpovědnost za vlastní životy.
Když jsem se vracela domů, přehrávala jsem si ten rozhovor
Bylo to zvláštní ticho. Takové, které člověku zůstává v hlavě ještě dlouho poté. Uvědomila jsem si, jak snadno se zvenku soudí. Jak často posuzujeme zaměstnance podle úsměvu, rychlosti a ochoty, ale nevidíme, co je za tím. A hlavně jsem pochopila, proč tam nikdo nevydrží. Nešlo o špatný kolektiv ani o nevlídné prostředí. Šlo o to, že za tolik práce a tolik odpovědnosti prostě nedostanete zaplaceno tak, abyste mohli žít.
Nakonec jsem si uvědomila, že možná není moje role tohle řešit. Každý má svou cestu. Některé jsou dlážděné dobrým úmyslem, ale přesto nevedou správným směrem. Když jsem večer seděla u stolu, ještě jsem se podívala na účtenku ze svého malého nákupu. Nebyla veliká. Ale najednou jsem na ni koukala jinýma očima. Viděla jsem za ní ruce, které ji vystavily.
Někdy stačí pár hodin, aby se člověk podíval na svět jinak. Aby pochopil, že tam venku je spousta lidí, kteří makají víc, než si umíme představit, a přesto žijí na hraně. A pokaždé, když si na to vzpomenu, vrátí se mi obraz dvou žen, které se ani nestihly napít vody. Vím, proč tam nikdo dlouho nevydrží. A taky vím, že by se o tom mělo víc mluvit.
